Naivně jsem si představoval, jak si dovolenou s manželkou užijeme. Pár dní volna jsme si oba dva zasloužili a dva týdny u moře byly příslibem neskutečné pohody. Jenže už od začátku to šlo pořádně z kopce.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
S nápadem jet na dovolenou přišla moje žena. Zpočátku jsem byl proti – jet někam autobusem mnoho hodin tam a následně i zpět? To nebylo nic pro mě. Nakonec jsem se ale nechal ukecat.
Byla pro to nadšená
Moje žena si dovolenou nenechala vymluvit. Těšila se na moře, hotel se čtyřmi hvězdičkami, pohodu a odpočinek. Mně se to ale od začátku nelíbilo.
Byla tu jedna věc, která mi bránila v nadšení, jež jsem nedokázal sdílet se svojí manželkou. Doprava. Manželka totiž vybrala dopravu autobusem. Tam i zpátky.
Představa, že mě na spoustu hodin zavřou do autobusu plného lidí s pauzami jen tehdy, kdy se to hodí, nebyla zrovna lákavá.
Jenže nadšení mé ženy mě nakonec donutilo změnit názor. Nechal jsem se umluvit a na dovolenou se přeci jen začal i těšit.
Děsivé představy se proměnily v horor
V den odjezdu jsem byl nervózní. Neuměl jsem si představit, co budu ty dlouhé hodiny dělat. Žena mě přesvědčovala, že si můžu třeba číst nebo si můžeme povídat.
Usadili jsme se na místa a já se snažil brát to celé pozitivně. Než autobus vyjel z parkoviště, neuměl jsem si dost dobře představit, co se bude dít.
Společně s námi cestovalo v jednom autobuse mnoho lidí a mezi nimi bylo i několik dětí. Malé děti lze stěží udržet v klidu sedět na místě. A to se stalo kamenem úrazu.
Prakticky celou cestu tam jsem poslouchal dětský křik. To nebyla moje představa krásného odpočinku. Kromě hluku sem tam vzduchem letěla i nějaká hračka. Nemluvě o dětských nožičkách, které mi ustavičně kopaly do sedadla.
Byl jsem otrávený hned první den dovolené
Cesta tam trvala mnoho hodin a byla to ta nejdelší cesta v životě. Když jsme konečně přijeli na místo, byl jsem úplně bez nálady.
Dětští spolucestující mě dokonale otrávili. Křičeli, hlasitě se smáli, házeli hračkami a chlapec sedící za mnou do mě pořád kopal.
Byl jsem podrážděný a nerudný. Manželka se mě snažila uklidnit, ale podařilo se jí to až po vydatné večeři, která na nás čekala v hotelu.
Přiznám se ale, že jsem celou dobu dovolené přemýšlel, jak přežiji cestu zpět. A pořád jsem měl v hlavě vidinu, že to bude opět cesta plná křiku a dětské rozvernosti, na kterou už zkrátka nemám trpělivost.
Autor: Nikol Kolomazníková
