Období vzdoru je důležitý milník vývoje dítěte. A to pro dítě, které si buduje svou vlastní identitu, i pro rodiče, který posouvá hranice toho, co ještě jeho nervy vydrží a kdy ještě zvládne komunikovat v klidu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Lýdie si o sobě vždycky myslela, že je trpělivá máma, která dětem dokáže vysvětlit úplně všechno. Ve skrytu duše tak trochu pohrdala těmi, kteří na děti křičeli, a měla za to, že takoví lidé výchovu nezvládají. A jak to tak bývá, její vlastní děti ji přesvědčily o tom, že je všechno jinak.
Zodpovědná máma
Na svoje mateřské dovednosti jsem byla vždycky hrdá. Říkám tomu úmyslně dovednosti, protože věřím, že se člověk výchovu dětí může, a dokonce musí naučit.
Když se narodily moje děti, přečetla jsem snad všechny knihy o tom, jak s dětmi komunikovat, jak je rozvíjet a podporovat. Zúčastnila jsem se i několika kurzů a pravidelně sledovala všechny možné skupiny na sociálních sítích, které se výchovou dětí zabývaly.
Používat v praxi to, co v nich bylo mnohokrát opakováno, bylo někdy opravdu těžké. Chtěla jsem být ale svědomitá máma, která dělá všechno správně. Vždycky jsem totiž měla pocit, že to, jak mě vychovávali moji rodiče, mě prostě poznamenalo.
Dlouho jsem byla uťáplá holka, která neměla žádné sebevědomí, bála se navazovat kontakty a nevěřila ničemu, co dělá. Přičítala jsem to právě tomu, že moji rodiče na mě byli hodně přísní, pro facku nebo pohlavek nikdy nešli daleko a měli opravdu velké nároky na to, co jsme museli zvládat. Považovala jsem to všechno za velkou chybu, kterou jsem nechtěla udělat také.
Děti v opozici
Snažila jsem se s dětmi tedy všechno řešit v klidu a domluvou. Tělesné tresty nepřipadaly v úvahu. A musím říct, že nějakou dobu to fungovalo. Jenže pak děti povyrostly a začaly mít potřebu dělat si věci po svém a především se vymezit proti tomu, co a jak jsem po nich chtěla já.
Začínala jsem cítit, že se blíží chvíle, kdy přes všechny knihy i kurzy prostě bouchnu. Hrozně jsem se toho bála, v mých očích to bylo prostě selhání. Zuby nehty jsem se snažila nervy udržet na uzdě, ale oba moji synové jako kdyby to vycítili.
Dělali naschvály, zlobili. Nebyl snad den, kdy by doma něco nezničili, nepoprali se až do krve nebo alespoň udělali naprosto neskutečný nepořádek nejen ve svém pokoji, ale i v celém bytě. Už jsem nevěděla, jestli jsem tak unavená z toho, že je neustále odtrhávám od sebe, nebo z toho, jak se snažím zkrotit svoje pocity a nezačít ječet jako smyslů zbavená.
Tak to je vrchol
Starší syn – bylo mu osm – si navíc začal pěstovat opravdu nechutný zlozvyk. Začal se rýpat prstem v nose tak často a tak intenzivně, až mu z nosu začala téct krev. Kromě toho, že po sobě někde neustále zanechával to, co v nose objevil, každý den jsem prala jeho zakrvácená trička.
Za pár dní se dopracoval do stavu, že se mu krev spouštěla i po malém kýchnutí. To bylo poprvé, co jsem na něj začala opravdu křičet. Zakázala jsem mu si do nosu sahat a musel mi slíbit, že už to neudělá. Jak jsem byla zvyklá a poučená ze svých knih, zdůrazňovala jsem mu, jakou hodnotu pro mě má, že si něco slíbíme.Jenže jeho slib nevydržel ani do večera téhož dne.
Seděli jsme večer u televize, když se v nose začal znovu rýpat. Než jsem si toho ale všimla, znovu mu tekla z nosu krev. Poslala jsem ho do koupelny, odkud se za chvíli ozval šílený řev. Vyběhli jsme s manželem oba dva, jak nejrychleji to šlo.
Syna jsme objevili v koupelně plačícího, vzteklého a nešťastného. Situaci chtěl zachránit tak, že si nacpal do nosu kousek mého kosmetického tampónu. Napěchoval ho dovnitř ale tak důsledně, že se mu při vyndávání přetrhl a zůstal uvnitř nosu, odkud nešel ven.
Ztratila jsem nervy i iluze
Pro moje nervy byla takhle vypjatá situace poslední kapka. Začala jsem křičet i brečet naráz, zatímco jsem syna rychle táhla do auta, abychom odjeli na pohotovost, kde mu později tampónek z nosu vytáhli. Popravdě, moc si to nepamatuji.
Vím jen, že jsem celou cestu tam i zpět pořád ještě křičela a přestala jsem vždy jen na tu chvíli, než jsem nabrala dech. Najednou jsem viděla, k čemu moje snahy vedly. Děti mi absolutně přerostly přes hlavu a moje vize, že když jim poskytnu velký prostor, budou se dobře rozvíjet a já s nimi nebudu nikdy nic řešit, byla prostě omyl.
Jejich prostor byl tak velký, že neměl vůbec žádné hranice a nesvědčilo to ani jim, ani mně. Nakonec jsem předvedla vlastně přesně takovou scénu, jakou jsem nikdy nechtěla udělat.
Když jsem se konečně uklidnila, rozhodla jsem se, že všechny ty chytré knihy vyhodím a začnu s dětmi mluvit prostě normálně. Bude nám všem líp.
Autor: Daniela Jílková
