Mezi mnou a manželem to bylo čím dál horší. Letos jsme oslavili 25. výročí svatby, ale oba dva už delší dobu vnímáme, že to mezi námi není ono. Už přesně nevím, kdy se to začalo kazit. Najednou jako bychom si začali být čím dál více cizí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Zpočátku jsem si myslela, že tu negativní změnu vnímám jenom já. Manžel se dlouhou dobu tvářil, že se absolutně nic neděje. Jenže pak jsem si z jeho strany začala vnímat, že je něco jinak. Bylo jasné, že se naše manželství rozpadá. Rozhodla jsem se ho zachránit, ale manželova reakce nebyla taková, v jakou jsem doufala.
Nežili jsme spolu, jako spíše vedle sebe
Ačkoli jsme spolu letošní rok už 25 dlouhých let, letos poprvé jsem z našeho výročí neměla ani trochu radost. Každý rok jsme si dali nějaký dárek, zašli si třeba na večeři, společně zavzpomínali na to všechno, co máme za sebou. Letos to ale bylo takové studené.
Měla jsem pocit, že mnohem více než spolu žijeme vedle sebe. Jako bychom ani nebyli manželé, připadala jsem si po boku svého muže jako jeho kamarádka, dlouholetá známá. Nějakou dobu to ale vypadalo, že si tu změnu mezi námi připouštím jen já. Manžel nedával nic najevo.
Začalo si toho všímat naše okolí
Jak jsem si zpočátku myslela, že si to možná jen namlouvám a mezi námi je všechno stále jako dřív, o několik týdnů později jsem se přesvědčila, že moje obavy rozhodně byly na místě. Stále se zvětšující propasti mezi mnou a mým mužem si totiž začalo všímat i naše okolí.
Nebylo mi příjemné, když se mě moje máma ptala, jestli je mezi námi všechno v pořádku. Netrvalo to dlouho a s podobnou otázkou přišla i manželova sestra, která si také všimla, že se k sobě chováme jinak než dříve. To mě utvrdilo v tom, že je na čase začít jednat.
Rozhodla jsem se naše manželství zachránit
Trápilo mě, jak to mezi sebou máme. Stále více jsme si byli cizí, což mě velmi mrzelo. Měla jsem kolem sebe sice mnoho kamarádek, kterým manželství nevyšlo a teprve až po rozvodu začaly pořádně žít, já ale chtěla ty roky, které jsem strávila po boku svého muže, za každou cenu zachránit.
Přišla jsem proto s řešením, na které jsem spoléhala. Došlo mi, že sama na vlastní pěst toho příliš nezmohu. Proto jsem manželovi navrhla, že bychom mohli zajít do manželské poradny. Čekala jsem, že třeba namítne něco v tom smyslu, že to nemáme zapotřebí nebo že to zvládneme sami. Jeho skutečná reakce mě ale zasáhla přímo u srdce.
Nikdy nezapomenu, jak na můj nápad reagoval
Myslela jsem to dobře a chtěla udělat všechno pro to, abychom ty společně prožité roky nehodili jen tak za hlavu. Manžel se ale mému nápadu ošklivě vysmál. Nebylo to tak, že by se nad tím pousmál, on se mi vysmál přímo do očí. Nasadil tomu korunu, když řekl, že jsem se asi naprosto zbláznila, když jsem si myslela, že by do něčeho takového byl schopen jít.
Tím pro něho naděje na záchranu našeho manželství, zdá se, zhasla. Moji snahu zametl pod koberec a nyní se chová tak, že nemá absolutně chuť cokoli měnit. Je to mezi námi čím dál horší a já si nevím rady, co s tím mám dělat. Mám pocit, že jsem to jen já, kdo chce situaci zachránit.
Autor: Natálie Kabourková
