Marcel se s Ivanem znal od základní školy. Myslel si, že o něm ví všechno. Vyprávěl si s ním o jeho známostech, mluvil s ním otevřeně o věcech, které by nikomu jinému neřekl, věřil mu. Ukázalo se ale, že mu Ivan celé roky tajil jednu důležitou skutečnost. Nedokázal přiznat, že je na kluky. Jednoho dne se opil a Marcelovi dal svou sexualitu najevo tím, že se ho pokusil svést.
„Nikdy jsem proti gayům nic neměl, ani teď nemám. Spíš je mi líto, že se mi nejlepší kamarád nedokázal s takovou věcí svěřit. Myslel jsem, že o sobě víme všechno. Ale nemám teď čas se na něho zlobit, je v těžké životní situaci a potřebuje pomoc,“ říká o svém kamarádovi Marcel.
Celé roky mi vyprávěl o svých vztazích. Myslel jsem, že je rozhodně na holky. On po mně vyjel
Marcel s Ivanem chodil na stejnou základní školu i na gymnázium. Potom se jejich kroky rozdělily, společně ale začali chodit na vysoké školy v Praze a stýkali se dál jako přátelé. „Každý měsíc u něj bydlela jiná. Vždy jsem se ho ptal, kdy si konečně najde tu pravou. On mi ale pořád jenom opakoval, že si chce užívat,“ říká Marcel. „Když mu bylo dvacet osm, konečně si našel holku, se kterou vydržel dva roky. Ale pak se s ní rozešel a zůstal sám.“
Ivan žil dva roky sám. Marcelovi tvrdil, že ho střídání holek přešlo a že teď čeká na tu pravou. „Myslel jsem si, že to jenom přehnal, protože jich vystřídal opravdu asi dvacet. Vlastně jsem myslel, že když mě bere do baru, chce se tam konečně po někom poohlédnout,“ pokračuje Marcel v příběhu. Jenomže místo toho, aby Ivan koukal po holkách, začal se po pár panácích chovat divně. „Pořád mi lichotil a měl narážky. Chtěl jsem ho odvézt domů, když jsem mu položil ruku na rameno, pokusil se mi dát pusu,“ popisuje Marcel. Nakonec kamaráda vzal k sobě. Ivan byl dost opilý a ráno potřeboval jeho podporu.
Přiznal se mi, že se za sebe stydí. Líbím se mu prý už dlouho
„Ráno jsem mu udělal vyprošťovák a čekal, co mi k tomu řekne. Když mlčel, zasmál jsem se, že sice holku nemám, ale trochu včera večer přebral. Došlo mi, že něco není v pořádku, když se nezasmál.“ Ten den se Ivan Marcelovi přiznal, že svou orientaci tají světu už několik let. Dříve si vodil holky domů, aby sám sebe přesvědčil, že není na kluky. Jenomže v dlouhodobějším vztahu mu došlo, že se nedokáže změnit.
„Čím víc jsem mu prý ve vztazích radil, tím víc si uvědomoval, že se mu líbím já. Nechtěl ale zničit naše přátelství,“ říká Marcel. „Byl jsem v šoku. Celé ty roky mi tajil takovou věc? Pak se začal omlouvat a já zkrátka nevěděl, co na to říci.“
Marcel kamaráda uklidnil, že se mezi nimi nic nezmění. Ví ale dobře, že to není tak úplně pravda. „Mám ho rád, je to můj nejlepší kamarád. Ale teď když vím, jak je na tom on, nevím, jak se k němu mám chovat, aby nás to oba neranilo. Chci mu pomoci se z toho dostat, jako jsem mu pomáhal, když ho odkopla nějaká holka. Ale tohle je jiné.
Sám Ivan dobře chápe, do jaké situace Marcela dostal. Nebýt opilosti, nikdy by mu prý pravdu neřekl. „No, já jsem asi rád, že se opil. Zaskočil mě a chtěl jsem mu dát původně pěstí. Ne za to, že po mně vyjel, ale za to, že kamarádovi neřekl všechno. Teď ale vím, že mě potřebuje a nějak to musíme zvládnout. Já kvůli němu ale holt na kluky nebudu.“
Autor: Šárka Cvrkalová
