Žárlivost je jedna z věcí, které podle mnoha lidí k lásce už tak nějak neodmyslitelně patří. Marcel byl ještě před několika lety podobného názoru a žárlivé chování své tehdejší přítelkyně považoval za roztomilý důkaz lásky. Zkuste se ho ale zeptat nyní, jak pohlíží na žárlivost. Odpověděl by vám, že mu na ní rozhodně nic roztomilého nepřijde.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Marcela jsme měli možnost poznat osobně a usoudili jsme, že je to velmi sympatický muž. Nechali jsme ho u nás v redakci pár minut rozkoukat a poté s napětím vyslechli jeho příběh. S jeho svolením jej nyní zveřejníme, abyste si ho mohli přečíst i vy.
Jana byla žárlivá vždycky. Ale s mírou
Jen co se u nás Marcel trochu ohřeje a rozkouká, pustí se do vypravování. V samotném úvodu se tedy dozvídáme, že Janu zná už devět let, z toho jsou pět let manželé. Vypráví nám také o tom, že Jana byla vždycky žárlivá, ale snažila se to držet na uzdě. To se ale s postupem let změnilo.
„Líbilo se mi, když Jana žárlila,“ přiznává nám Marcel otevřeně a usmívá se u toho od ucha k uchu. Je nám jasné, že by každému mladému muži lichotilo, kdyby jeho přítelkyně žárlila na jiné ženy, které se kolem něho motaly. „Dříve mi přišlo roztomilé, jak se vždycky mračila, když žárlila,“ vzpomíná zasněně. „Teď mi ale její žárlivost leze na nervy,“ zamračí se.
Po svatbě to začalo být ještě horší. Manželka překračuje hranice
„Když jsem si Janu vzal, tak jsem doufal, že žárlit přestane,“ pokračuje Marcel. „Přeci jen mě měla jistého, chápete, jak to myslím,“ zasměje se. „Jenže ono to bylo spíše naopak, její žárlivost se stupňovala a moje žena přestala mít hranice,“ odhaluje nám se zasmušilým výrazem v obličeji, ze kterého usuzujeme, že už krátce po svatbě si začínal uvědomovat, že ho s Janou a její žárlivou povahou nečeká nic dobrého.
Nejenže žárlí, ale neustále mě podezřívá z nevěry. Vadí mi to
Manželka pana Marcela není jen velmi žárlivá, ale dle jeho názoru trpí také paranoiou. Opakovaně totiž svého muže obviňuje z nevěry, ačkoli k tomu nemá jediný důvod. Nedivíme se, že mu to vadí a svým způsobem i uráží.
„Jana se neovládá,“ povzdechne si Marcel nešťastně. „Píše mi několikrát denně, dokonce mě začala sledovat, ačkoli si myslí, že o ní nevím,“ uchechtne se hořce. „Připadám si jako štvaná zvěř, které je pořád někdo za zadkem,“ hlesne a na chvíli se odmlčí. „Unavuje mě moji ženu stále dokola přesvědčovat, že nikoho jiného kromě ní nemám. Ona si to ale nenechá vymluvit, je kolikrát jako smyslů zbavená,“ říká tiše.
Než se s Marcelem rozloučíme, popřejeme mu hodně sil, které bude jistě potřebovat, aby své ženě konečně otevřel oči a donutil ji s žárlivostí přestat.
Autor: Nikol Kolomazníková
