Odmalička žiji ve velkém městě, kde je sice často hlava na hlavě, ale na druhou stranu máte všechno doslova na dosah ruky. Během svého života jsem se však na vlastní kůži několikrát přesvědčil, že velké město skrývá i mnoha úskalí.
Dcera chtěla nastoupit do práce
S manželkou máme jen jednu jedinou dceru, která z nás před třemi roky udělala dědečka a babičku. Před třemi lety se nám totiž narodil první vnuk Tomášek, který se stal největším štěstím našich životů. Osud se s námi ale mnohdy příliš nepáře, mojí dceři několikrát hodil klacky pod nohy, například když ji opustil přítel, Tomáškův biologický otec.
Určitě mi dáte za pravdu, že život samoživitelky není žádný med, především pak po finanční stránce. Ani naše dcera na tom nebyla příliš dobře, s manželkou jsme se jí snažili pomáhat. Ona však byla příliš hrdá na to, aby od nás opakovaně přijímala finanční pomoc, proto chtěla co nejdříve nastoupit do práce.
Ve školce měli plno
Vnouček Tomášek rostl a dcera stále více toužila po tom, aby se opět mohla vrátit do práce, čímž by výrazně přilepšila jejich rozpočtu. Tehdy se ale ukázalo, jak umí být velkoměsto nevyzpytatelné. Dcera oběhla několik školek, které měla nejblíže od místa, kde s Tomáškem bydleli, ale nikde neměli místo. Dětí bylo příliš mnoho a kapacita ve školkách byla malá. Dceři se tak nepovedlo najít školku, proto musela s dítětem zůstat i nadále doma.
Napadlo mě řešení
Dcera si častokrát posteskla, jak ráda bych se vrátila do práce, aby se již s Tomáškem měli o něco lépe. Sice na svého syna od jeho otce dostávala alimenty, ale to ani zdaleka nedokázalo pokrýt, co všechno musela platit. Jednoho odpoledne, kdy nás a dcera s Tomáškem navštívila, si opět nad kávou stěžovala, že už ji to nebaví. Měla už dost toho, jak se svým synem musela živořit. Byla zoufalá, že ani jedna školka v jejím dosahu nechtěla Tomáška přijmout.
Tehdy mě poprvé napadlo řešení, které se mi zdálo jako ten nejlepší nápad. Nabídl jsem své dceři, že se o vnuka budu starat já. Zpočátku na mě koukala jako tele na nová vrata, asi potřebovala tu informaci zpracovat, poté mi ale nadšeně padla kolem krku.
Místo do školky chodí Tomášek k nám
Už je to půl roku, co se každý den starám o svého vnuka. Místo toho, aby Tomášek chodil do školky, vozí ho dcera každé ráno k nám domů. Osobně si myslím, že mu se mnou a mojí ženou absolutně nic neschází. Učíme se, chodíme si hrát na hřiště, společně poznáváme nové věci, učím ho říkankám i písničkám, zkrátka skoro vše, co by měl, kdyby chodil do školky.
Vnouček samozřejmě do školky nastoupí, půjde však až na poslední rok, kdy je docházka do mateřské školy povinná. Jsem rád, že jsem tímto mohl své dceři pomoci. Čas strávený s naším vnoučkem je totiž k nezaplacení a já svého rozhodnutí nelituji.
Autor: Nikol Kolomazníková
