Říká se, že děti si svoje rodiče nevybírají. Dle vyprávění pana Marka se ale dá říci, že ani rodiče si nemohou vybrat, co se z jejich dítěte vyklube. Přestože rodiče chtějí pro své ratolesti to nejlepší, někdy zkrátka nelze ovlivnit všechno.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Byla to úplně normální holčička
S mojí manželkou jsme chtěli děti brzy. Terka se nám narodila v době, kdy nám bylo čerstvých osmnáct let. Byla tak nádherná.
Když jsem ji poprvé uviděl, věděl jsem, že nic krásnějšího než otcovství neexistuje. Vůbec mi nevadilo, že to nebyl kluk. Dneska bych byl možná raději.
S nadšením jsem sledoval její první krůčky a slovo „táta“ mě hřálo u srdce. Terezka byla úplně normální dítě, možná trošku divočejší.
Puberta patří k dospívání
Když jí bylo asi dvanáct let, začala se projevovat puberta. Nechápala, proč by s námi měla jezdit na víkendy na chalupu. Říkala nám, že ji to tam nebaví, že tam nemá kamarády a už vůbec co dělat. Z naší holčičky se stalo vzdorovité děvče.
Asi v patnácti letech jsme ji už nenutili, přeci jen byla velká a trávila raději čas s kamarády. V té době se ale začalo něco měnit.
Terka se vracela domů čím dál později. Vůbec s námi nekomunikovala a po čase se nám ozvali i ze školy, proč má tolik zameškaných hodin. Vůbec jsme nevěděli, co místo školy dělá.
Velké průšvihy na malém městě
Chtěli jsme si s ní promluvit, ale nebyla šance. Byli jsme podle ní zaujatí, nechtěli jsme jí nic dovolit a prý jsme špatní rodiče. Kdyby jen věděla, jak ji milujeme.
V našem okolí se začalo proslýchat, že se stýká s nějakou partou podivných mladých lidí, kteří se scházejí a údajně užívají i nějaké nelegální drogy. V té době jsme si všimli dalších změn v Terčině chování. Navíc se nám doma začaly ztrácet věci.
Začali jsme být bezradní.
Sousedé se na nás dívali čím dál více skrz prsty, to už naše Terka měla dredy a chodila v roztrhaných teplákách.
Po víkendu na nás čekala katastrofa
Jeden víkend po návratu z chaty nás doma čekal napůl zdemolovaný byt. Už při našem příjezdu se na nás všichni sousedi obořili a řekli nám, co se v domě všechno dělo. Rachot, řev, scény, nějaké lidi z našeho bytu prý odvezla městská policie.
Takhle to už nešlo dál. Museli jsme zmizet. Už kvůli Terce. Prodali jsme byt a koupili malý domek na venkově, kde se snažíme být Terce stále nablízku, a dojíždíme s ní na terapii.
Autor: René Podhrázský
