Střední školu jsem dokončil se čtyřkami. Myslel jsem, že nikdo nebude hledět na to, zda mám maturitu na jedničky, nebo jestli jsem prošel s odřenýma ušima. Přesto se mi právě kvůli tomu nepodařilo dostat na vysokou školu. A tak jsem se rozhodl nastoupit do práce hned, protože mi prakticky nic jiného nezbývalo.
Stal jsem se pomocníkem ve skladu v jednom malém obchodě s potravinami. Tam jsem pracoval několik let, než jsem potkat Adélu. Zamiloval jsem se a přestěhoval se kvůli ní, proto jsem musel změnit i práci. Trvalo dlouho, než jsem opět našel sklad, ve kterém bych mohl pracovat.
Zdroj: 123RF.COM
Hodně práce za málo peněz. Chtěl jsem něco lepšího
Ve skladu jsem vydržel pracovat asi půl roku. Dostával jsem minimální výplatu a chodil jsem domů úplně sedřený. Cítil jsem, že se nedokážu postarat o svoji těhotnou manželku a že chci něco víc. Neustále mi říkala, že má úspor dost, ale já si nedal říct. Když jsem na internetu našel inzerát na domácí práci, za kterou bude téměř dvakrát takový plat, neváhal jsem a napsal odpověď.
Zdroj: 123RF.COM
Dřív, než jsem se dočkal přijetí, jsem dal v původní práci výpověď. Žena mě sice varovala, ale já si byl jistý tím, že všechno vyjde. Bohužel mi brzy přišla odezva, že už mají pracovní místa plně obsazená a nemohou mě přijmout. Zpět do skladu už mě nevzali.
Manželka mi našla práci. Z ní mě po měsíci vyhodili
Dva roky jsem se snažil vydělávat si při různých jednorázových pracích na stavbách, jen abych malému synovi koupil hračku, jakou si přál. Začal jsem se nesnášet za to, že jsem špatný chlap. Adéla nás prakticky oba živí z úspor a z peněz, které jako manažerka dostává. Nemáme se špatně, potřebuji ale práci spíše psychicky než finančně. Pochopila to a dohodila mi proto místo u jednoho ze svých kamarádů.
Měl jsem přerovnávat staré knihy a papíry a třídit hromady různého archivního nepořádku. Po měsíci mi ale vedoucí řekl, že našel někoho, kdo práci potřebuje jako praxi a určitě bude schopnější než já. Od té doby jsem nezaměstnaný.
Už dva měsíce se každé ráno nechávám vozit před budovu, ve které podle mojí manželky vykonávám práci. Stydím se jí říct, že mě vyhodili. Pak se autobusem vracím domů a hledám na internetu případné nabídky, které by mi alespoň pár stovek daly. Jenom čekám, kdy ženě dojde, že nemám pravidelný měsíční příjem a vlastně se jenom přiživuji na ní. Bojím se, že se se mnou rozejde.
Autor: Šárka Cvrkalová
