Situace týkající se koronaviru rozděluje lidi na dvě skupiny. Jsou tu ti, kteří nemoc berou vážně, a pak jsou tu ti, kteří se jen snaží ustát všechna ta nařízení, s nimiž třeba ani nesouhlasí. Marek si připadal jako mezi dvěma světy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Na jedné straně měl totiž rodinu, která pečlivě dbala na to, aby v žádném případě nepřišla do kontaktu s lidmi, kteří by mohli být nakažení. Na straně druhé byli známí a kamarádi, kteří sice dodržovali vše, co se dodržovat musí, ale měli z toho vesměs legraci.
Snažil jsem se to nijak nehrotit
Když se tu na jaře začal šířit koronavirus, všímal jsem si, jak k tomu lidé přistupují. Tenkrát většina lidí přísně dodržovala vše, co jsme měli nařízeno, a nikoho nenapadlo cokoli zpochybnit.
Jenže pak se překlenulo léto, kdy bylo všechno vesměs v pohodě, koronavirus tu sice stále byl, ale už se to tolik neřešilo.
Pak přišel podzim a společně s ním druhá vlna. Osobně jsem se snažil to nijak nehrotit, prostě jsem to bral tak, jak to bylo. Ale pozoroval jsem, jak se k tomu staví lidé okolo mě.
Volal mi, že je nakažený a že bych měl jít na testy
Na jedné straně jsem měl rodinu, která absolutně nechtěla slyšet o tom, že by se vůbec mohlo stát, že by přišli do styku s někým, kdo by to mohl mít. Maximálně dbali na pravidla a nařízení.
Na straně druhé byli moji kamarádi a kolegové z práce, kteří na to měli vesměs opačný názor. Sice dodržovali, co se dodržovat muselo, ale jinak říkali, že koronavirus je fraška.
Já si mezi nimi připadal jako pingpongový míček, který lítá ze strany na stranu a snaží se nepřiklonit se více ani k jedné, ani k druhé straně.
Pak se ale stalo něco, s čím všichni poslední měsíce v duchu tak nějak počítáme, ale stále si říkáme, že se nám to třeba nestane. Jenže mně se to stalo: volal mi kamarád, že je nakažený, že jsme byli v kontaktu a že bych se měl nechat vyšetřit.
Byl jsem v rozpacích: říci jim to, nebo mlčet?
Najednou jsem se dostal do situace, která mi nebyla ani trochu příjemná. Zašel jsem si na testy a čekal jsem, že mi zavolá hygiena a bude chtít, abych nahlásil, s kým jsem byl v kontaktu.
Shodou okolností jsem byl dva dny předtím s partou kamarádů – zrovna s těmi, kteří si z covidu dělají legraci a neberou ho vážně.
Dva dny jsem přemýšlel, jestli jim zavolat, nebo ne. Cítil jsem se trapně, že bych jim zavolal a řekl, že jsem přišel do kontaktu s nakaženým a možná i já ten koronavirus mám. Úplně jsem slyšel jejich posměšné reakce.
Nakonec jsem jim zavolal a řekl, jak se věci mají. A udělal jsem dobře, protože se ukázalo, že jsem skutečně nakažený, a oni tak museli nejen na testy, ale i do karantény, aby nedošlo k dalšímu přenosu. Měl jsem z toho obavy, ale nakonec mi nikdo nic neřekl. Když totiž došlo na lámání chleba, nikdo si najednou nedovolil z toho dělat legraci.
Autor: Nikol Kolomazníková
