Marián si myslel, že mezi ním a jeho manželkou všechno klape. Vzal si ji před pěti lety a nikdy nepozoroval, že by jí ve vztahu cokoli vadilo. Jenomže jeho instinkty nebyly úplně správné. Prosba o odstěhování totiž přišla zničehonic uprostřed jídla.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když ten den přišla moje žena z práce, vařil jsem právě večeři. Řekla mi, že se mnou potřebuje mluvit, ale já jí oponoval, že se mi spálí maso, pokud ho nebudu hlídat, a že si promluvíme u jídla,“ píše čtenář.
„Neměl jsem ani tušení, že chce řešit něco vážného, spíš jsem čekal nějakou novinku z práce. Ale když jsme si pak sedli a ona mi pochválila jídlo trochu posmutnělým hlasem, došlo mi, že chce mluvit o něčem závažném.
Už prý nemůže čekat
Už před lety prý Marián se ženou mluvil o miminku. On nikdy žádné nechtěl a své tehdy ještě přítelkyni to na rovinu řekl. Ona dítě chtěla, ale tvrdila, že ho miluje, a tak s ním bude za jakékoli situace. Jenže se ukázalo, že to není tak úplně pravda.
„Rok po naší svatbě vytáhla téma dítě znova. A já jsem ji upozornil, že se na mém názoru nic nezměnilo. Zkoušela mě sice přemluvit, ale nakonec řekla, že už to nebude vytahovat a smíří se s tím, že potomka mít nebudeme,“ píše Marián.
Nějaký čas byl podle jeho slov klid. Jenomže při osudné večeři mu žena oznámila, že už déle čekat nemůže. „Svěřila se mi, že stále doufala, že se jednou změním. Že mi dojde, jak moc rodina znamená. Jenže se mnou to nehnulo ani po tolika letech,“ vysvětluje čtenář.
„Řekla, že jí táhne na čtyřicet, a pokud si teď najde někoho jiného, možná ještě stihne jedno dítě mít. A proto by chtěla, abychom náš vztah ukončili. Požádala mě, abych se sebral a odešel.
Prý bude pro oba nejlepší, když to udělám hned a nebudu nijak prodlužovat trápení. Chtěla se rozejít v dobrém. Myslela si, že se zvednu od jídla a zajdu si zabalit věci. Já tam jenom seděl a zíral na ni.“
Zkoušel jsem ji přemlouvat, pak mi došlo, jak se zachovala
Mariánovi se nejprve chtělo plakat. Zkoušel se ženou mluvit, ona ho ale vždy v polovině věty zastavila. Byl zoufalý, cítil bezmoc. Když ho ale nenechala mluvit, hromadil se v něm vztek.
„Najednou mi došlo, že ji přemlouvám, aby se mnou zůstala, přitom ale udělala něco, co bych jí neměl odpustit. Věděla, jaký jsem. Mluvila o tom se mnou tolikrát. A nakonec mě právě proto opustila.
Udělala něco, co se ve vztahu netoleruje. Pokoušela se mě změnit jenom proto, abych se podřídil jejímu přání. Chápu, že je moje rozhodnutí nemít dítě pro ni těžké nést, ale mohla mi to říci před lety, než jsme se vzali,“ zuří čtenář.
Marián nakonec své prosby změnil ve výčitky a odcházel jen s několika málo věcmi a prásknutím dveřmi. Druhý den se vrátil pro své kufry, když nebyla žena doma. „Dům je její, takže žádost o odstěhování jsem musel respektovat,“ dodává.
„Rozvod neproběhl zrovna tak, jak si moje bývalá žena přála. Ale já jsem zkrátka nedokázal dělat, že mezi námi může být všechno v pořádku. Teď se nevídáme, je mi jedno, jestli si nakonec svůj sen o rodině splní, nebo ne. Je mi jedno cokoli, co se jí týká.“
Autor: Šárka Cvrkalová
