Celé to začalo tím, že Marianův syn přinesl ze školy úkol sestavit rodinný rodokmen. Stačilo jen nalepit fotky rodičů a prarodičů na papír, ale Mariana pomoc synovi tak nadchla, že se rozhodl pátrat dál.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Já vím, že to byl původně jen dětský úkol, ale já díky tomu dostal chuť dozvědět se něco o svých předcích,“ píše v e-mailu. „A tak jsem se dal do sestavování vlastního rodokmenu.“
Marian si představoval, že se dostane až ke vzdáleným předkům, zjistí, že jeho prastrýcové a pratety byli možná hrdinové v oblastech, o kterých on sám nemá ani zdání. Ale mýlil se.
Žena mi říkala, že je to ztráta času
Když se Marian svěřil své manželce, řekla mu, že je to jen ztráta času. On ji ale neposlouchal a dál se věnoval vyhledávání.
„Asi jsem jí lezl na nervy, neustále jsem se totiž ptal na něco ohledně její rodiny, zahrnul jsem ji do plánu stejně tak, jako tu svou. Hledal jsem na internetu, ale příliš daleko jsem se nedostal,“ přiznává.
„Pak jsem si vyhledával informace o tom, kde najít předky. Došel jsem k tomu, že bych měl pátrat v archivech a knihovnách. V několika jsem dokonce byl, ale marně.“
Sám totiž Marian nic nenašel, a když se snažil ptát knihovnic a odborníků, vysmáli se mu s tím, že pokud jeho jméno není mezi slavnými, nikdo se jeho rodokmenem zabývat nebude.
Jsem zklamaný, čekal jsem od toho víc
Marian říká, že i kdyby se dozvěděl, že byli jeho praprapředci zloději či výtržníky, byl by rád. Jenže když se nedozvěděl nic, jen ho to zklamalo.
„Dostal jsem se jenom k babičce své prababičky, ale ani o té jsem nezjistil nic víc, než jak se jmenovala a kdy zemřela,“ říká. „Dokonce se mi ani nepodařilo zjistit, kde je pohřbená.“
Marian si podle svých slov představoval pátrání po předcích jako zábavnou činnost, obcházení archivů a hřbitovů, v hlavě měl dokonce námět na knihu, kterou o všem napíše.
Když ho ale už ve třetím archivu odmítli, došlo mu, že bude muset zůstat jen u toho, co bylo na začátku. U synova domácího úkolu, který končí linií babiček a dědečků.
„Moje manželka dodnes s radostí vypráví všem příbuzným, jak jsem byl do rodokmenu zapálený, a směje se mému nadšení, které tak rychle opadlo,“ stěžuje si Marian.
„Když nic jiného, alespoň může můj kluk ve škole říci, že společně s tátou udělal rodokmen opravdu důkladný, a dokonce kvůli němu prošel několik archivů,“ dodává se smíchem na závěr čtenář.
Autor: Šárka Cvrkalová
