Zařizování společného bydlení je pro většinu párů časem, na který si opravdu dobře pamatují. Marika si z rekonstrukce domu odnáší ale trochu jiné vzpomínky než většina ostatních.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Rodinný dům byl Mariky sen už od malička. Vyrůstala v paneláku na velkém sídlišti, které přetékalo lidmi, ale zároveň odcizením a anonymitou. S partnerem sen o velkém domě na vesnici sdíleli, a tak jakmile měli dostatek finančních prostředků, vrhli se do hledání vhodného objektu.
Dům mých snů
Jsem pražské dítě. Vyrůstala jsem na sídlišti na Jižním Městě a už jako malá jsem měla té jeho šedi a na sobě nalepených domů plné zuby. Pronásledoval mě pocit, že sem prostě nepatřím a přála jsem si jediné, abychom se odstěhovali pryč.
Většina obrázků, které jsem v dětství malovala, je trochu monotematická. Nemalovala jsem nic jiného než domy, nebo spíš můj vysněný dům, který jsem vylepšovala a vylepšovala ve svých představách i na obrázcích.
Vynahrazovala jsem si to alespoň o prázdninách, které jsem trávila u babičky a dědy na Moravě. Měli obří starý dům s malou vinicí a několika loukami.
Stál na kraji vesnice a za jeho plotem už se táhl jen les a člověkem nenarušená krajina. Milovala jsem ten dům i babičku s dědou a každý odjezd z prázdnin jsem oplakala, jako kdybych se sem už nikdy neměla vrátit.
Asi nebyla náhoda, že jsem na vysoké škole potkala Karla, který měl stejný sen i záměr jako já. Od chvíle, kdy nám bylo jasné, že spolu chceme žít, jsme mluvili o tom, že náš pražský pronájem je dočasný a že hned jak to finance dovolí, se odstěhujeme do rodinného domu.
Žádný není dost dobrý
Když se nám podařilo se finančně zajistit dost na to, abychom si mohli vzít větší hypotéku, začali jsme hledat. Sjezdili jsme snad celou republiku, ob den jsme prohlíželi inzeráty realitních společností, obvolávali známé.
Cítili jsme v kostech, že ten ideální dům prostě někde stojí, ale žádný z těch, které jsme navštívili, nakonec našim představám nevyhovoval. Trvalo to už nějakou dobu, až se moje máma vlastně docela jen tak mimochodem zeptala, jestli bychom nechtěli moravský dům po babičce a dědovi.
Ti už dávno nežili a z jejich usedlosti byla mírně řečeno ruina. Ale hned jak to vyslovila, věděla jsem, že do toho jdeme. Jak to, že nás to nenapadlo dřív?
Rekonstrukce domu i života
Máma nechala přepsat dům na nás a začal kolotoč obhlídek, plánů, bourání, stavění a přestavování. Babiččin starý dům byl opravdu v původním stavu, ani ona, ani děda na něm za svého života neudělali oproti původní stavbě žádné opravy. To znamenalo jediné.
Z domu zůstaly v podstatě jen obvodové zdi. Zbytek jsme museli vybourat a vystavět znovu. Karla i mě ta práce stmelila a moc jsme si tohle období užívali. Ponořila jsem se do oprav až po uši, vychytávala všechny detaily, hlídala zedníky i pokrývače. Můj vysněný dům musí být dokonalý.
A pak přišlo léto, kdy všechno vypadalo nádherně. Dům byl téměř hotový a zbývaly, oproti výchozí situaci, vlastně jen detaily. Při práci na jednom z těch detailů se ale stalo něco, na co asi nikdy nezapomenu.
Možná, že už jsem byla unavená, možná jsem se nesoustředila, a možná, že to všechno byla jen náhoda. Stála jsem na žebříku a umývala jedno z oken, na které se dalo opravdu špatně dosáhnout. Natahovala jsem se za poslední šmouhou, která ještě zbývala, když se žebřík smekl po zemi a já spadla i se žebříkem dolů.
Probudila jsem se až v nemocnici a šokována poslouchala lékaře, který mi vysvětloval, že mám tříštivou zlomeninu stehenní kosti a navíc i prasklou pánev. Že se něco takového stane při obyčejném mytí oken, by nenapadlo ani v nejčernějších snech snad nikoho.
Motivace k návratu
Několik týdnů jsem mohla jen ležet a cvičit na lůžku. Nesměla jsem se posadit, nemohla jsem chodit a cítila jsem se tak vyčerpaná, že i dvacetiminutová rehabilitace vleže byla jako výstup na vysokou horu.
Karel byl u mě každý den. Byla to obrovská motivace se vrátit a chtít se uzdravovat co nejrychleji, navzdory chybějícím silám. Za tu dobu, co jsem ale v nemocnici koukala do stropu, jsem si uvědomila, že i když náš staronový dům miluji, musím přestat lpět na tom, že musí být dokonalý.
Dovolit si neřešit ty malé šmouhy na oknech i jiné věci. Dostala jsem lekci, na jakou asi nikdy nezapomenu, a vím, že v sobě musím něco změnit. Být víc vděčná za to, že se moje vysněné bydlení opravdu stává skutečností, a přestat být ta malá holka, která pořád a pořád kreslí další a další obrázky a nic jí není dost dobré.
Autor: Daniela Jílková
