Donedávna měla za to, že jsou její sousedé milí lidé. Jenže po tom, co v nedávné době viděla, se jim raději na chodbě vyhýbá. Ukázalo se totiž, že především pan Josef se umí skvěle přetvařovat a jeho žena Dita zase dokáže skrývat mnohá tajemství.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Josef s Ditou bydlí o patro výš nad mým bytem. Jelikož v našem domě není výtah, potkáváme se poměrně často na schodech,“ popisuje Markéta. „Několikrát jsem se s nimi setkala a povídali jsme si.
Přišli mi jako skvělí lidé. Mluvili jsme sice vždy především obecně, jako například o počasí, ale i z takového rozhovoru jsem vycítila, že Josef je milý chlapík a Dita zase veselá žena se smyslem pro humor. Bohužel jsem se v obou zmýlila.
Viděla jsem strach v jejích očích
Jednou večer si Markéta četla, když zaslechla na chodbě kroky. Zrovna se jí chtělo na záchod, přes kukátko se proto podívala, co se děje. „Jelikož se nám na chodbě rozsvěcí světlo automaticky s lidským pohybem, viděla jsem všechno dobře,“ popisuje.
„Bylo asi půl dvanácté v noci, proto Josef šeptal a já neslyšela, co říká. Viděla jsem ale, jak drží Ditu za ruku, tiskne ji ke zdi a podle všeho jí neříká nic pěkného. Ona měla v očích obrovský strach.“
Podle Markéty pak Josef Ditě ruku nepřirozeně zkroutil, a nakonec ji postrčil před sebe, až málem upadla. Pak zmizeli oba na schodech do vyššího patra a chodba se zhasla. „Došla jsem si na záchod a přemýšlela, co jsem právě viděla,“ píše čtenářka.
I když podle jejích slov viděla jen málo, vypadalo to, že Josef se k Ditě chová spíše hrubě a že ty modřiny, kterých si u ní všimla, nemá z práce na zahrádce, jak několikrát v rozhovoru na chodbě tvrdila.
„Dita mi mockrát říkala, že mají v zahrádkářské kolonii malý pozemek, kde denně pracuje. A prý si odtamtud občas odnese nějakou tu modřinu. Nepídila jsem se po tom, jak je to možné. Teď už to asi vím.“
Raději se jim vyhýbám, nevím, co dělat
Markéta si o celé věci chtěla s Ditou už několikrát promluvit. Přišlo jí líto, že se žena, která doma trpí, tváří navenek jako veselá a usměvavá a před sousedy skrývá takové tajemství. Jenže nakonec nikdy nenašla odvahu ji oslovit.
„Nechci se plést do cizích věcí. Možná se mýlím a Josef jí nikdy neublížil. I když z toho, co jsem viděla, mě mrazí. Kdyby to viděl kdokoli jiný, jistě by se mnou mé noční můry sdílel,“ svěřuje se.
„Nevím, co mám dělat. Chtěla bych jí pomoci, ale bojím se, abych situaci jenom nezhoršila. Proto se sousedům raději vyhýbám. Když jdu ráno do práce, čekám, až odejdou, abych je nepotkala na chodbě,“ popisuje Markéta.
Čtenářka má totiž prý pocit, že pokud by s Josefem a Ditou mluvila, nevydržela by to a prořekla by se o tom, co viděla. Navíc pár chodí vždy jen společně a ona tak nemá ani možnost oslovit jen jednoho z nich.
„Napadlo mě, že bych se svěřila někomu ze sousedů, zda si něčeho nevšimli. Měla bych ale? Kdyby to bylo jinak, jen bych po domě roznesla pomluvy a Josef by se na mě mohl naštvat. Co bych měla udělat?“
Autor: Šárka Cvrkalová
