Moji rodiče jsou ambiciózní. Vždycky tomu tak bylo, už jako malé dítě jsem domů musel nosit nejlepší známky, musel jsem chodit do několika kroužků, ve kterých se ode mě očekávalo, že budu excelovat, musel jsem navštěvovat lepší školy. Jsem jedináček a rodiče se ve mně jednoduše realizovali. Jejich nátlak mi mnohdy vadil, ale nikdy jsem nic neřekl – byl jsem přece veden k tomu, že rodičům se neodporuje. Možná ale přišel čas, abych si postavil hlavu.
Pro mě vždycky jen to nejlepší
Rodiče často říkávali, že pro mě chtějí jen to nejlepší. Ať už šlo o vzdělání, oblečení, bydlení nebo vychování. Nikdy jsem příliš nepřemýšlel nad tím, kde se to v nich bere. Když v tom odmalička vyrůstáte, přijde vám to naprosto normální. Jako dítě jsem ale kolikrát pocítil, že jsou moji rodiče v mnoha ohledech jiní, protože u kamarádů jsem nemusel sedět dvě hodiny nad úkoly, nemusel jsem každý večer procvičovat výslovnost. Zkrátka to byla pohoda, ne jako doma.
Našel jsem si přítelkyni
Zdroj: 123RF.COM
Abych pravdu řekl, během studia jsem na známosti příliš mnoho času neměl. Jak na základní, tak i na střední škole mě rodiče nutili navštěvovat řadu kroužků, které mi zabíraly většinu volného času. Na holky a takové ty typické blbinky, které jsou u dospívajících kluků naprosto běžné, jsem proto neměl vůbec čas. Jasně, tu a tam jsem s někým chodil, ale nikdy to nebylo nic vážnějšího, protože dané slečně brzy začalo vadit, že na ni mám tak málo času.
Před čtyřmi měsíci jsem se ale seznámil s Viktorií. Potkali jsme se úplnou náhodou, kdekdo by mohl říci, že podobná setkání vídáme jen ve filmech, kde do sebe dvojice vrazí a jeden toho druhého polije kafem. Jenže nám se to přesně tak stalo. A byla z toho láska jako trám.
Rodiče nad ní ohrnují nos
S Victorií jsem měl pocit, že je to vážnější. Skvěle si rozumíme, vzájemně se doplňujeme a je nám spolu dobře. Byl jsem z ní natolik nadšený, že jsem ji měsíc po seznámení představil rodičům. Jejich reakce mě ale nepříjemně zaskočila.
Victorie je normální dívka – na škole neměla vždy jedničky, v pubertě zkusila kouření, občas jí ujede nějaké to sprosté slovo. No a co, vždyť je jí 22, na takové věci přece máme nárok! Jenže rodiče? Ti nad ní ohrnují nos. A to již od samého začátku.
Zdroj: 123RF.COM
Mám se s ní rozejít
Od té doby, co chodím s Victorií, jsem velmi šťastný. Až na rodiče, kteří na mě začali tlačit, abych se s ní rozešel. Podle nich pro mě totiž není dost dobrá a já mám rozhodně na lepší společnost.
„Vždyť vystudovala jenom kadeřnici,“ odfrkla si máma jednou u oběda a znělo to skoro až znechuceně. „A vyrůstala na vesnici,“ dodal táta a s mámou si vyměnili opovržlivé pohledy. „Ta holka nemá ambice to někam v životě dotáhnout,“ pokračovala máma. „Jenom by tě stála ke dnu,“ tak zněla jejich slova a já se nestačil divit. Opravdu si moji rodiče myslí, že mi můžou řídit život? Jejich nátlaku zatím odolávám. Jenže jak dlouho?!
Autor: Nikol Kolomazníková
