Přátelé jsou od toho, aby vám pomohli, když něco potřebujete. Vy pak na oplátku pomůžete zase jim. Nikdy by se ale nemělo jednat o jednostranné využívání, ke kterému došlo v Martinově případě. Ten se nakonec rozhodl zakročit a poznal, kdo je skutečný přítel.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Každý umí něco. Je jasné, že pokud je člověk v něčem dobrý, měl by v dané činnosti pomoci jiným. Jenže někdy nás to stojí hodně sil a očekáváme něco na oplátku. Martin nikdy nechtěl na přátelích vydělávat, nakonec se ale rozhodl, že se nenechá ani využívat.
„Rád pomohu ostatním. Nicméně pokud si vzpomenou jenom ve chvíli, kdy něco chtějí, a pak se mi celý rok neozvou, nejsou to podle mě dobří kamarádi, ale spíše známí. A pro ty jsou mé služby placené stejně jako pro zákazníky,“ vysvětluje.
Neustále se na mě někdo obrací s prosbou o pomoc
Martin pracuje jako programátor. Rozumí počítačům a kdykoli některý jeho kamarád potřeboval pomoci, on ochotně souhlasil, že se na jeho přístroj podívá, opraví ho, nebo mu nainstaluje programy, které jsou potřeba.
„Mám kolem sebe snad milion lidí, kteří jsou v počítačovém světě zcela ztracení. Když mi někdo napsal, že by potřeboval s něčím pomoci, obvykle šlo o nějakou drobnost, která mi zabrala pět minut.
Stávalo se ale taky, že jsem u cizího počítače strávil hodiny času. A daný člověk se pak ani nezeptal, co za to chci, pomalu ani nepoděkoval. Brali to jako samozřejmost. Pro mě to ale byla práce a zdržování,“ vysvětluje.
Stanovil jsem jasná pravidla
Nakonec se Martin rozhodl, že ne každý si zaslouží, aby mu pomáhal zadarmo. Když se na něho teď někdo obrátí s prosbou, nestydí se určit si cenu. „Když mi někdo, kdo se sto let neozval, napíše, že má problém, hned mu pošlu částku, za kterou mu ho opravím.
Hodně lidí pak už neodpoví, někteří mi napsali, že je to drahé a nechají si to udělat jinde, někteří si dokonce mysleli, že je to jen vtip, a divili se, že jsem po nich po opravě opravdu chtěl peníze,“ říká Martin.
Poznám dobrého kamaráda
„Jasně, stále jsou tu lidé, kterým pomohu, kdykoli budou chtít, a navíc si za to nic účtovat nebudu. Ale jsou to ti, se kterými se bavím denně, jsou to skuteční kamarádi, kteří se mnou tráví čas, i když nic nepotřebují.
Když pak mám nějaký problém já, oni se obvykle nabídnou ještě dřív, než se stihnu zeptat. Za každou práci s počítačem, kterou pro ně udělám, mi navíc platit chtějí a ptají se, co si za to účtuju.
V takových případech je ale přátelská výpomoc na oplátku tou nejlepší cenou. Nepotřebuji vydělávat na těch, kteří jsou tu pro mě, když jsem v nouzi,“ vysvětluje.
Podle Martina nikdy nešlo o peníze. Částky, o které si říká svým známým jsou obvykle spíše symbolické, jim se ale i tak zdají vysoké. Polovina z nich se s Martinem přestala bavit.
„Zkrátka jsem musel odlišit ty, kteří mě jen využívají, od skutečných přátel,“ píše závěrem. „A jak jde o peníze, hodně lidí se najednou ukáže být někým úplně jiným, než jsem si myslel.“
Autor: Šárka Cvrkalová
