Vztah s Kamilou nám nevydržel. Rozešla se se mnou v den našeho prvního výročí, protože se vedle mě nudila. Já ji miloval a náš rozchod jsem dlouhé týdny vydýchával. Před dvěma měsíci jsem ji náhodou potkal na ulici. Vezla kočárek a tvářila se šťastně. Zaskočilo mě to, rozešli jsme se před půl rokem a ona už má dítě?!
Podváděla mě?
Podváděla mě? To byla první myšlenka, která mi v ten okamžik bleskla hlavou. Když jsem si dal logicky dvě a dvě dohromady, od našeho rozchodu uplynulo jen půl roku a ona už po ulici vezla kočárek s dítětem? Pak tu byla ještě jedna možnost, která mě napadla hned poté: to dítě je moje!
Kamila se tvářila překvapeně, když jsem ji na ulici dohnal a narovinu se zeptal, jak to je. Nejdříve se tvářila, že se mnou nemá o čem mluvit, dokonce se měla k odchodu. Jenže já ji nenechal, chtěl jsem znát pravdu. Buď mě tahala za nos a v době, kdy jsme spolu chodili, měla ještě někoho jiného, s kým si upíchla dítě, nebo je to dítě moje a ona mi nic neřekla. Každopádně jsem chtěl vědět, jak to je.
Zdroj: 123RF.COM
Dítě je tvoje, ale…
Mezi kolemjdoucími jsme vzbudili pozornost. Lidé se na nás dívali, otáčeli se a prohlíželi si nás. Někteří si mě dokonce měřili kritickým pohledem, že zvyšuji hlas na mladou maminku. Ano, zvyšoval jsem hlas, ale jen proto, že jsem se dožadoval vysvětlení. Ať už to totiž bylo tak, či onak, každá varianta by mě zasáhla.
Nakonec Kamila přiznala pravdu. „To dítě je tvoje,“ řekla a mně se v ten okamžik zastavil dech. Takže já jsem otec?! Jenže Kamila pokračovala: „Ale do rodného listu jsem napsala někoho jiného, nemáš na to dítě právo.“ V tu chvíli se mi dech zastavil podruhé a společně s ním i moje srdce. Cože mi to právě teď řekla?!
Nechce se mnou mít nic společného
Po tomto přiznání se dala Kamila k odchodu a já se nezmohl na jediné slovo. Stál jsem na ulici a díval se, jak matka mého dítěte odchází a v kočárku odváží moje dítě, které má ale oficiálně jiného otce. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, co se právě odehrálo.
Nedalo mi to. Pořád jsem myslel na to, že je to dítě moje a že o něho mám zájem. Jsem přece jeho otec, ačkoli mě Kamila neuvedla do rodného listu. Došlo mi, že když se se mnou rozcházela, věděla, že nosí pod srdcem moje dítě. A takhle sprostě mě z toho vyšoupla, aniž by se mě zeptala, jak se k tomu postavím. A já bych to dítě chtěl, tím jsem si skálopevně jistý!
Zakazuje mi kontakt
Řekl jsem si, že to tak nenechám a snažil jsem se s Kamilou domluvit. Jenže marně. Odmítá jakoukoli diskuzi a především odmítá, abych vídal své dítě. Měl jsem dokonce i tu čest potkat „otce“ mého dítěte, kterého Kamila uvedla do rodného listu. Ani jeden z nich se netvářil, že by se na nastalé situaci mělo cokoli změnit.
Jsem otec. Mám dítě, ale nemohu ho vídat. Moje dítě se nikdy nedozví, že jeho otec jsem já, ne ten muž, který je jeho otcem jen díky papíru.
Autor: Nikol Kolomazníková
