Nebudu lhát, když řeknu, že s tou myšlenkou jsem koketoval už pěkně dlouho. Řádově možná i několik let. Vždycky mě to hrozně lákalo, ale nikdy jsem se k tomu nedokázal dokopat. Zčásti z mé pohodlnosti a zčásti z nedostatku času.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Před několika týdny jsem konečně začal a nyní lituji, že jsem to tak dlouho oddaloval. Kdybych jen tušil, kolik je za tím dřiny! Naivně jsem v sobě uchovával představu, že na tom nic není. A nyní zjišťuji, jak hloupá představa to byla.
Odmalička mě to fascinovalo
Dobře si pamatuji na chvíle, kdy jsem byl ještě malý kluk a na jednom programu v televizi běžely třeba zprávy a dole v malém okénku byl pán nebo paní, kteří podivně máchali rukama.
Jako malému dítěti se mi to zdálo fascinující. A ačkoli jsem kolikrát nerozuměl tomu, oč v té televizi vlastně šlo, díval jsem se na ten program jen proto, abych mohl sledovat rychlé pohyby rukama oněch lidí.
S takovými lidmi jsem se v životě setkal už mnohokrát
Za svůj život jsem se s lidmi ovládajícími znakovou řeč setkal tolikrát, že bych to ani nespočítal. Může za to moje zaměstnání, při kterém jsem hodně v kontaktu s lidmi.
Nejednou se stalo, že za mnou přišel zákazník s doprovodem. Zákazník byl hluchoněmý a se svým pomocníkem se dorozumívali právě znakovou řečí.
Přiznám se, že jsem se kolikrát cítil trapně, že znakovou řeč neovládám. Přece jen pracuji s lidmi a měl bych se dokázat přizpůsobit každému!
Dlouho jsem to odkládal a nyní toho lituji
Několikrát jsem si pohrával s myšlenkou, že se znakovou řeč naučím. Nejen proto, abych oněm lidem rozuměl. Ale také proto, že mě to lákalo už jako malého kluka sedícího doma před televizí.
Odkládal jsem to roky. Vždycky se našlo něco, proč jsem si nedokázal najít čas, abych vůbec začal. Moc práce, málo času. Znáte to.
Nyní lituji, že jsem s tím tak otálel. Začal jsem se postupně učit znakovou řeč, a pokud jsem měl představy, že je to docela snadné, pak jsem byl šeredně naivní. Snadné to totiž není ani trochu!
Už vím, jak těžké to mají lidé s postižením
Kolikrát si v kontaktu s člověkem, který má nějaké zdravotní postižení, v duchu řekneme, že to musí mít v životě těžké.
I já si to často říkal. Ale až ve chvíli, kdy jsem se začal učit všechna ta gesta a pohyby rukou, mi opravdu došlo, jak těžké to mají hluchoněmí. Do té doby to byly jen představy, které se ani zdaleka nerovnaly realitě. A za sebe mohu upřímně říci – klobouk dolů!
Autor: Nikol Kolomazníková
