Když se mnou žena přišla s prosbou, jestli by se k nám na nějaký čas mohla nastěhovat její maminka, nebyl jsem z toho nápadu kdovíjak nadšený. Ne že bych proti své tchyni něco měl, ale představa, že s ní musím trávit trojnásobně více času než doposud, nebyla zrovna lákavá.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Přesto jsem s manželčiným nápadem souhlasil. I když nerad. Žena se dušovala, že to bude maximálně na pár týdnů, a já jí uvěřil. Jenže z jednoho týdne byly dva, ze dvou měsíc, a najednou s námi tchyně bydlela půl roku a zdálo se, že k odchodu se rozhodně nechystá.
Bude to jen na čas, slibuji!
Přesně s takovými řečmi za mnou moje žena přišla a žadonila, abychom k nám na čas vzali její maminku. Té skončil pronájem v bytě, rychle nesehnala nic jiného a domov důchodců v jejím případě nepřipadal v úvahu.
Asi žádného chlapa by nepotěšilo, kdyby musel žít se svojí tchyní pod jednou střechou. Ani já se na to netvářil nadšeně. Přesto jsem ale souhlasil. Mělo to přece být jen na chvíli…
Přestal jsem být pánem svého domu
Než se k nám tchyně nakvartýrovala, vesměs jsem naši domácnost vedl já. Měli jsme zažité stereotypy, kterých jsme se drželi a které nám vyhovovaly.
Jenže po příchodu tchyně se všechno začalo podřizovat jí. Nesnesla teplo, proto se pořád větralo. V té době byla ještě zima, často se proto topilo pánu bohu do oken.
Byla vybíravá v jídle. Maso moc nemusela, natož pak něco prorostlejšího. I jídelníček se tak začal řídit podle tchynina mlsného jazýčku. Žena jí hodně vycházela vstříc.
Pořád jen slibovaly
Ze slibovaného „nastěhování se jen na čas“ se rázem stalo několik týdnů, pak z toho byly měsíce. Manželka i tchyně pořád slibovaly, že už brzy si tchyně něco najde. Nenašla.
Přestávalo mě to bavit. Přišel jsem v jisté míře o svoje pohodlí. Nemohl jsem chodit po domě třeba jen v trenkách, jak jsem býval zvyklý. Pořád jsem na matku své ženy někde narážel.
Nebrala ohledy a mně došla trpělivost
Jednou jsem se sprchoval. Najednou se rozrazily dveře a do koupelny drze vešla tchyně. Vůbec jí nevadilo, že jsem tam nahý! Pronesla něco, čím mi sebrala veškerá slova. Prý nemám nic, co by už neviděla, a mám si zvyknout, když tu teď spolu budeme žít.
Stál jsem tam, rukama si snažil zakrýt to, co by tchyně rozhodně vidět neměla, a zadržoval vztek. Tohle byla poslední kapka. Ta babka mi dala jasně najevo, že se odstěhovat nechystá. A na to já si vážně zvyknout nechtěl.
Do týdne byla pryč. Zatlačil jsem na svoji ženu, a najednou to šlo. Našel se menší byt za slušné peníze a já ochotně svoji milou tchyni během jednoho odpoledne přestěhoval.
Autor: Natálie Kabourková
