Když za mnou mladší bratr přišel div ne s pláčem, že ho manželka vyhodila a v práci dostal výpověď, bylo mi ho líto. Vždycky jsem měl tendence svého mladšího brášku chránit a tehdy tomu nebylo jinak. Viděl jsem, že je v zoufalé situaci, a rozhodl jsem se mu pomoci.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Bez váhání jsem mu nabídl, že může nějaký čas zůstat u nás. Ať si najde práci a pak si hledá bydlení. Věřil jsem, že se brzy postaví na vlastní nohy, a byl jsem rád, že ani žena neměla s naším novým spolubydlícím problém.
Pomoc bratrovi pro mě byla samozřejmost
Mě a bratra dělí sedmiletý věkový rozdíl. Odmalička jsem měl nutkání dávat na něho pozor, chránit ho a bránit, když to bylo potřeba.
Vždycky pro mě byla samozřejmost, že mu pomůžu, když to potřebuje. Ať šlo o opravu auta, nebo pomoc při rekonstrukci bytu, který si po svatbě se ženou koupili a vylepšovali k obrazu svému.
Nabídnout mu pomocnou ruku jsem neváhal, ani když stál za dveřmi se zkroušeným výrazem, že nemá kde bydlet, a navíc přišel o práci. Vzal jsem ho pod svá křídla.
Mělo to být jen na čas
Nabídli jsme s manželkou bratrovi, že může spát v pokoji pro hosty. Bylo na něm vidět, jak je nám vděčný, a několikrát mi přísahal, že se bude snažit rychle si najít práci a postavit se na vlastní nohy.
Jenže v žádném zaměstnání dlouho nevydržel. Týdny plynuly, poté měsíce, a najednou to bylo půl roku, co u nás bratr přespával v pokoji pro hosty. V podstatě už u nás regulérně bydlel.
Konečně se blýskalo na lepší časy
Kdykoli na to přišla řeč, dušoval se, že už si něco najde a najde si i bydlení. Pak konečně dostal rozum, začal pracovat, dostal smlouvu a vypadalo to, že se blýská na lepší časy.
Sliboval, že se brzy odstěhuje, a já byl rád. Měl jsem sice bratra rád, ale už jsem se těšil, až doma budeme zase jen já, moje žena a naše děti.
Za pomoc se mi odvděčil dost nevhodně
Uplynulo tři čtvrtě roku, co jsem k nám vzal zoufalého bratra. Nečekal jsem od něho nic za to, že mu pomůžu. Pro mě to prostě byla samozřejmost.
Když jsem jednoho dne přišel domů nečekaně dříve a našel svoji ženu nahou v objetí mladšího bratra, nezmohl jsem se na slovo. Ten pohled budu mít před očima do konce života, tak moc mě to zasáhlo.
Ještě toho večera bratr odešel. Za moji pomoc se mi odvděčil tím, že mi chodil za ženou. Jak sama přiznala, nebylo to poprvé, jako by na tom záleželo. Jsem zklamaný, zklamaný z nich obou. Jak mi tohle mohli udělat?
Autor: Nikol Kolomazníková
