Se svým příběhem se nám svěřil dvaačtyřicetiletý Martin, který se po sedmi letech manželství zamiloval do jiné ženy. Nechce ale své manželce ublížit, navíc se také bojí, že by tím přišel o své dva syny, kteří ještě nechodí ani do školy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Zamiloval jsem se do její sestřenice. Často k nám jezdívá na návštěvy a já jsem si zkrátka najednou uvědomil, že k ní cítím něco víc. A myslím, že ona to opětuje, ale ani jeden to nemůžeme říci nahlas,“ vysvětluje čtenář.
Svou ženu mám rád, jsem s ní ale už spíš ze zvyku
Podle Martina je jeho život šťastný. Má krásný dům se zahradou, dobrou práci, spokojený vztah. Sice se z něho už dávno vytratila ta počáteční zamilovanost, ale i tak se s manželkou cítí dobře.
„Máme spolu dvě děti, o které se staráme a děláme pro ně všechno. Moje žena je úžasná, vůbec nechápu, jak bych mohl jen uvažovat o tom, že bych ji za někoho vyměnil. Jenže pak je tu Andrea, sestřenice mojí manželky, která je zkrátka ve všem úplně jiná, přesto mě přitahuje.“
Martin popisuje Andreu jako tak trochu praštěnou ženu, která se po předešlém manželství už znovu nedokázala zamilovat a teď žije už několik let sama. „Rozvedla se s mužem, který se k ní nechoval zrovna hezky. Teď mám ale pocit, jako kdyby se mnou občas trochu flirtovala.“
Přestože by za normálních okolností Martin udělal první krok, nechce svou ženu opustit ani jí zahýbat. Zkrátka jenom cítí, že se zamiloval do někoho jiného a nedokáže se se svými pocity vyrovnat.
Bojím se, že si toho někdo všimne
Martin se podle svých slov snaží s Andreou normálně vycházet. Když přijde na návštěvu, povídají si, žertují spolu, pokud s ním ale flirtuje, on si nedokáže pomoci a oplácí jí její pohledy.
„Moje žena je vždy u toho, nikdy si ale ničeho nevšimla. Je možné, že to tak vnímám jenom já a že mě Andrea bere jen jako manžela své sestřenice. Nemohu se ale zbavit dojmu, že chce, abych byl víc než to.“
Martin se nejvíc ze všeho bojí toho, že si někdo z přátel, nebo dokonce i jeho žena, jeho chování všimne. „Kdyby se mě manželka narovinu zeptala, jestli ji pořád miluji, asi bych jí nedokázal do očí lhát. Nemiluji ji, ale nechci ji ani ztratit. Stejně tak nechci přijít o své děti,“ vysvětluje.
A tak čtenář doufá, že se stejně tak, jak se zamiloval, zase brzy odmiluje. „Je to jediná cesta, jak nikomu neublížit. Opravdu bych si přál být se svou ženou šťastný až do smrti, jak jsem jí to slíbil u oltáře.“
Autor: Šárka Cvrkalová
