Když Martinova žena konečně otěhotněla, bylo to docela nečekané. Po 7 letech neúspěšného snažení a vzdání se všech nadějí pár konečně čekal syna. Radost měli obrovskou. Zároveň však byla smísena s trochou pachuti ze všech prožitých neúspěchů. Martinova manželka v té době nastoupila do práce, kde s ní počítali a nikdo včetně ní si nedokázal představit, že by najednou odešla.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Zpočátku museli těhotenství tajit
„Zuzana nosila dlouhé volné šaty a v přítomnosti šéfa se snažila vždy zatáhnout břicho tak, aby si ničeho nevšiml,“ směje se dnes Martin její malichernosti. Nebylo se ale čemu divit.
Poté, co všechny pokusy o založení rodiny vzdali, nastoupila jeho žena do náročného zaměstnání, kde s ní počítali a stále ještě byla ve zkušební době.
„Tvářili jsme se, jako by se nic nestalo a po večerech tajně oslavovali,“ vzpomíná Martin. „Těhotenství jsme museli tajit i před sousedy, protože několik z nich pracovalo ve stejné firmě jako moje žena,“ vysvětluje.
Jejich záměru pomáhalo i to, že Zuzanino bříško nebylo poměrně dlouho příliš patrné a na první pohled by neznalý člověk hádal, že pouze trochu přibrala.
Když to prasklo
Jakmile Zuzana přestála zkušební dobu, počkala ještě několik dní a pak své sladké tajemství prozradila šéfovi. „Vypadal prý, že se o něj pokouší infarkt,“ parafrázuje Martin Zuzanino líčení.
Díky tomu, že byla Zuzana v práci poměrně krátce, nebylo nutné složitě předávat její agendu a mohla skončit prakticky ještě týž týden. „Potřebovali jsme peníze, takže si manželka zařídila živnostenský list a pracovala z domova,“ vysvětluje Martin.
Díky tomu, že kvůli práci se z domu moc ven nedostala, začali sousedi spekulovat, co se s ní děje. „Bříško Zuzaně mezitím narostlo, a tak se jí ani nikam nechtělo, byla ráda, že si může vydělávat z domova,“ líčí Martin.
Kde se vzalo dítě?
„Pochlubili jsme se až po porodu. Synka jsme přivezli představit nejbližším sousedům. Všichni byli moc milí,“ pokračuje, „co se ale dělo potom, to překračuje všechny meze.“
Sousedé začali Martina a jeho ženu pomlouvat, že jim malý vůbec není podobný a že musí být určitě adoptovaný, protože Zuzanu ani neviděli s těhotenským bříškem.
„Myslel jsem, že se mi to jen zdá,“ kroutí hlavou Martin. Nezdálo. Nikdo ze sousedů si ani neuvědomil, jak by mohl svými řečmi ublížit rodičům, ale především později dítěti.
„Vůbec si nedokážu představit, jak bych reagoval, kdyby malý opravdu adoptovaný byl,“ přemýšlí Martin nahlas. „Asi bychom se museli odstěhovat,“ uzavírá. Lidská závist a pomluvy mohou někdy pěkně nabourat psychiku nejen malého dítěte, ale i pěkně otrlého dospělého člověka.
Autor: Kamila Mertlová
