Kvůli příteli jsem se odstěhovala do města, kde jsem vůbec nikoho neznala. On zde ale pracoval a já byla ochotna opustit své rodné město, abychom mohli být spolu. Za čtyři roky, co tu jsem, se mi nepodařilo udělat si příliš mnoho přátel.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
S nikým se tu moc nestýkám. A to dokonce ani přes to, že mám s přítelem už dvě děti. Necítila jsem potřebu se nějak zvlášť družit, chodit za maminkami na hřiště, porovnávat svoje děti s jejich a podobně. Vlastně tu mám jen jednu kamarádku Petru. Právě té jsem se svěřila, jak to u nás doma chodí, a její reakce mě zaskočila.
Sám si mě tak naučil
Už po porodu prvního dítěte mě přítel hodně rozmazloval. Jediným mým úkolem bylo, abych se postarala o našeho syna.
Chod domácnosti zajistil on. Je to podnikatel a do kapsy nikdy neměl hluboko. Proto jsem nemusela vařit, jídlo mi vozili až ke dveřím.
Když se zamyslím nad tím, jak to u nás doma chodí, dávám to za vinu právě příteli. Vždyť on si mě tak naučil…
Paní na úklid
Nyní už máme děti dvě. Situace se ale nezměnila. Několikrát jsem si posteskla, že je toho na mě moc, děti a domácnost… A přítel přišel s řešením.
Dvakrát do týdne k nám domů dochází paní na úklid. Obstará úplně všechno, nemusím se tak starat, jestli máme na policích prach nebo na zemi drobečky.
Jednou týdně se u nás stavuje paní, která si odváží koše s prádlem a za den nebo dva nám vyžehlené prádlo vozí zase zpátky. I tahle starost mi odpadla. A že děti nadělají něco špinavého prádla.
Kamarádka se na to moc netvářila
Nikdy jsem neměla potřebu se chlubit tím, jak to doma vedeme. Byla jsem spokojená, že všechno klape a mým jediným úkolem je starat se o kluky.
Když jsem se ale o tom posledně bavila s kamarádkou Petrou, netvářila se zrovna přívětivě. Když přišla řeč na to, jestli budu chodit do práce, a já jí řekla, že mi přítel měsíčně dává kolem padesáti tisíc, abych měla na placení všeho, spadla jí brada.
Její reakce mě zaskočila
Pochopila jsem, že kamarádka tohle nezná. Ona musela chodit do práce, zatímco já měla sama pro sebe padesát tisíc, ona a její partner to měli dohromady. A možná ani to ne.
Řekla mi, že jsem rozmazlený děcko, který nikdy nic nedokáže. Že jsem líná a nemám být na co pyšná. Prakticky mě odsoudila, a to jen proto, že to mám doma jinak než ona. Možná mi závidí. Není ale můj problém, že si to neuměla zařídit lépe.
Autor: Natálie Kabourková
