Každému se líbí něco. Někdo se rozhodne vyzdobit si dům porcelánem, jiný zase dřevěnými postavičkami. Sbírky mohou být různé a zasvěcené všemu možnému. Někdo má doma jen pár věcí a říká jim sbírka, jiný se nespokojí ani se stovkami předmětů. Dominikova sbírka je ale prapodivná a ani jeho přítelkyně Martina jeho zálibu příliš nechápe.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Dominik je na první pohled normální chlap, kterému je třicet, chodí do práce a rád posedí s kamarády u piva. Kdo ho ale doopravdy zná, ví, jaká je jeho slabost. A při pohledu na černovlasého chlapíka s bradkou a tetováním na rukou by vás to nejspíš nenapadlo,“ směje se Martina.
„Když k nám domů někdo přijde, nejspíš má za to, že máme někde tajné dveře do dětského pokojíčku. Jinak si totiž návštěvy nedokážou vysvětlit výzdobu našeho bytu. Ale Dominik nedá na své plakáty dopustit a já s tím nemám problém.“
Pohádky a kreslené filmy
Dominik sbírá plakáty z kreslených filmů a pohádek. Některé jsou obyčejné, které vytrhl z časopisů pro děti, když zrovna vyšla v kinech nová Disneyovka, jiné jsou ale vzácné, jak on sám tvrdí.
„Jsou kousky, na které nedá dopustit, Doma máme na stěně několik plakátů, které jsou ze starých pohádek z minulého století. Jejich přesnou historii si nepamatuji, i když jsem si ji vyslechla už tisíckrát,“ přiznává Martina.
Za svůj koníček se nestydí
Podle Martiny někteří přátelé považují Dominikův koníček za přinejmenším zvláštní. Když totiž vejdete do bytu, přivítají vás barevné postavičky všude po zdech. Jenomže podle Dominika plakát, který srolujete a schováte pod postel, ztrácí smysl.
„Samozřejmě, že jich má plnou bednu nevystavených. Obvykle ale proto, že jsou roztržené, nebo na tak velké kousky nemáme doma místo,“ směje se Martina. „Dominik se snaží všechny své oblíbené plakáty ukázat světu.
A to i přesto že se mu někteří lidé smějí. Na pohádky by se prý měly dívat děti. U Dominika ale nejde o lásku k pohádkám jako takovým, ale spíše k jejich historii a k tomu, co mají dětem předat. Jak on sám říká, tvůrci pohádek jsou dospělí lidé, takže se netýkají jenom dětí,“ zastává se přítele Martina.
Dominik rád o plakátech mluví, přátelům neustále dokola opakuje příběhy, které už znají, a místo toho, aby se se svým koníčkem tajil, jak mu někteří radí, on je na něj hrdý. Jeho argumenty navíc rozhodně dětské nejsou.
Nedá na ně dopustit
Martina dodává, že je Dominik schopný za nějaké starší plakáty na burzách utratit i tisíce korun. „Někdy prochází zahraniční stránky a já ho musím krotit, aby neutratil celou výplatu. Jindy jdeme kolem trafiky a musíme pak předstírat, že doma máme děti. Protože kdybychom přiznali, že si Bravíčko kupuje Dominik kvůli plakátu s Pokémony, asi by to bylo divné,“ směje se.
Dominik svůj koníček bere velmi vážně. Komunikuje se sběrateli z celého světa a doufá, že až jednou bude mít děti, ony jeho sbírku ocení a třeba v ní budou pokračovat. Prozatím ho ale obdivuje jenom Martina.
„Jednou se Dominik pohádal s kamarádem a on mu na truc jeden z jeho oblíbených plakátů zničil. Asi měsíc trvalo, než se s tím smířil. Nechápala jsem, proč tolik emocí věnoval kusu papíru, pak mi ale řekl, že za ten kousek utratil skoro pět tisíc a už se prý nedá nikde sehnat“ píše Martina.
Přestože je koníček jejího přítele šílený, ona ho podle svých slov miluje a podpořila by ho v čemkoli. „Jsem si jistá, že existuje celá řada lidí, kteří sbírají podivnější věci,“ dodává závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
