Dlouhé roky si připadala sama. Záviděla dětem, které si hrály venku se svými sourozenci. Neměla ani tušení, že se dva roky před ní narodila do stejné rodiny dívka, která ale skončila v dětském domově. To, že má sestru, se dozvěděla až po letech.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Odmalička se o mě starala jen máma. Otec ji opustil prý těsně předtím, než jsem se narodila. To mi matka nezatajila, co mi ale nikdy jako malé neřekla, bylo to, že mám o dva roky starší sestru,“ vypráví Martina.
„Pravdu jsem se dozvěděla ve svých dvaceti. Dnes je to devět let a já stále nenašla odvahu svou sestru kontaktovat, i když znám celé její jméno, a několikrát jsem si ji dokonce vyhledala na sociální síti,“ dodává.
Nedokázala se o ni postarat
Když se narodila Natálka, Martinina sestra, půl roku se o ni matka starala. Jenže byla na její výchovu sama, a když skončila po vážné autonehodě na nějaký čas v nemocnici, nemohla se o holčičku postarat.
„Když mi to vyprávěla, plakala. Bylo to prý pro ni nejhorší rozhodnutí v jejím životě. Byla sama, bez přátel, kvůli zranění nenašla práci a nemohla se o dívku postarat finančně ani fyzicky. A tak skončila půlroční holčička v péči sociálních pracovnic a později v dětském domově,“ říká Martina.
„Trvalo to prý rok a půl, než se matka zase vzpamatovala a postavila se na vlastní nohy. To už ale čekala mě a věděla, že opět sama bez muže nedokáže uživit dvě děti. Proto se soustředila jen na mě.“
Pro Martininu matku bylo podle všeho snazší malou Natálku vůbec nenavštěvovat, nestarat se o ni, nekontaktovat ji. Věděla totiž, že by jí to přineslo pouze bolest. A tak se smířila s tím, že má dceru pouze jednu.
Dlouhé roky mi nedokázala říct pravdu
Martina dlouhé roky žila v domnění, že je jedináček. Nikdy ji ani nenapadlo, že by její matka mohla v srdci nést takovou tíhu. Když jí ale bylo dvacet, při rodinném rozhovoru narazila na téma, které matku rozesmutnilo.
„Na to téma jsme vlastně začaly mluvit téměř náhodou, ona se mi ale ten den přiznala k tomu, jak to tehdy všechno bylo. Dítěte se sama vzdala, aby pro něj zajistila lepší život,“ vysvětluje Martina.
„I když chápu, proč to udělala, myslím, že existovaly cesty, jak by se o Natálku dokázala postarat. Rozesmutnělo mě to a nějaký čas jsem ani nevěděla, zda matku vinit z chyby, nebo s ní soucítit,“ přiznává se.
„Nakonec jsem se rozhodla jí odpustit a přijmout fakt, že pro ni to bylo těžké. Já jsem svou sestřičku ani neznala, takže se zdá, že bych to měla přijmout snadno. Pravda ale je, že mi vždycky chyběla, a když jsem zjistila, že opravdu existuje, hned jsem si dohledávala informace.“
Nikdy jsem ji nekontaktovala
Martina pomocí sociálních sítí snadno svou sestru našla. Nikdy si ale nedodala odvahu ji kontaktovat. „Má jinou rodinu, která si ji vzala, když byla ještě malá. O mně nejspíš ani neví, nemohu jí zatěžovat život po takové době,“ vysvětluje.
Ve výsledku čtenářka dodává, že si sice vždycky sourozence přála, ale teď, když ví, že nějakého má, by raději byla jedináčkem. „Je smutné, jak se to všechno nakonec vyvrbilo. Kdykoli na to myslím, chce se mi plakat,“ dodává.
Autor: Šárka Cvrkalová
