Svou ženu jsem poznal před dvanácti lety. Tehdy jsme ještě byli studenti, kteří si užívali života tak nějak po svém – já byl jeden mejdan za druhým a Patricie naopak neustále ležela v knihách. Přesto se dva odlišné světy spojily a my se dali dohromady. Po pěti letech jsme se vzali a já dal na manželčiny prosby, abychom se nastěhovali do domu jejích rodičů.
Až našetříme, přestěhujeme se do vlastního
Po svatbě jsme začali bydlet s rodiči Patricie. Ti nám přenechali celé horní patro, takže jsme žili jako v klasickém bytě. Rozdíl ale spočíval v tom, že jsme platili jen minimální poplatky, což se Patricii zdálo jako ideální.
„Až našetříme, tak si postavíme vlastní domeček,“ říkávala mi často a mazala mi tak med kolem pusy. Asi si umíte představit, že se mi příliš nezamlouvalo bydlet pod jednou střechou s tchyní a tchánem, ale Patricii jsem miloval a dlouho mlčel.
Zdroj: 123RF.COM
Roky plynuly a nic se neměnilo
Roky společného života ubíhaly a my stále bydleli pod dozorem tchyně s tchánem. Nějaké peníze jsme již našetřené měli, ale Patricii se do stavby rodinného domku nechtělo. „Vždyť nám tady nic nechybí,“ reagovala vždy na moje otázky týkající se našeho stěhování. „Proč na tom něco měnit, když to funguje,“ usmála se na mě a tím naši debatu pokaždé ukončila. Jenže podle mě to nefungovalo ani trochu.
Tchyně se nám neustále pletla do života. Po narození dcery dvojnásobně. Na všechno měla svůj názor, do všeho nám mluvila, všechno věděla a uměla nejlépe. Moje žena visela na každém jejím slově a já neměl zastání. Začínala mi docházet trpělivost.
Už jsem to dál nevydržel
Zdroj: 123RF.COM
Když bylo dceři šest let a nastoupila do školy, situace se ještě vystupňovala. Tchyně totiž nabyla dojmu, že jsem neschopný otec, který je dceři špatným příkladem. Často jsme se kvůli tomu s manželkou hádali. Já se dožadoval odchodu, chtěl jsem konečně začít stavět a žít si po svém, peníze jsme na to měli. Jenže žena se odmítala hnout z místa, a to byl kámen úrazu a nejčastější příčina našich hádek.
Podle tchyně jsem všechno dělal špatně, nebo jsem pro změnu nedělal vůbec nic. Neustále jsem jen slýchával, že jsem budižkničemu, který neumí pořádně vzít za práci. Ale to nebyla pravda! Byl jsem to já, kdo se staral o jejich dům, kdo sekal zahradu, udržoval dům v chodu.
Opustil jsem rodinu
Jsou to dva měsíce, co jsem odešel od své rodiny. Možná to ode mě bylo zbabělé, ale já už déle nevydržel ten tlak ze strany manželčiných rodičů. Neustálé hádky s manželkou, u které jsem neměl zastání, protože pro ni bylo svaté, cokoli rodiče řekli. Tchynino ponižování a urážení, mluvení nám do života i do výchovy. Prostě jsem to vzdal. Dal jsem manželce na výběr: buď půjde se mnou a budeme konečně žít jako rodina, nebo zůstane a půjdeme od sebe. Jsou to dva měsíce, co žijeme odděleně a nevypadá to, že by se žena rozhodla pro mě.
Autor: Nikol Kolomazníková
