Ženil jsem se jako mladý a ještě nevybouřený, troufnu si tvrdit, že ještě puberťák, který neměl pořádnou představu o životě a myslel si, asi jako každý druhý, že snědl všechnu moudrost světa. V manželství jsem se kdovíjak nepřetrhl, především pak po citové stránce, což moji ženu dovedlo k podání žádosti o rozvod. Jako správný chlap jsem byl přesvědčený, že můj život po rozvodu půjde dál. Jenže nešel a já si uvědomil, že jsem ztratil partnerku, která pro mě očividně byla tou pravou.
Mohl jsem si za to sám?
Nejsem ten typ muže, který by si potrpěl na vyznávání citů. Své ženě jsem v den svatby řekl, že ji miluji. Když pak ode mě po letech chtěla ta slova zopakovat, jasně jsem jí zdůraznil, že až se na mých citech k ní něco změní, dám jí vědět. Očividně ji to naštvalo, ale mně to v té době nedocházelo.
Když mi na stole přistála žádost o rozvod a manželka se tvářila, že jsem pro ni ten nejméně důležitý člověk na světě, ptal jsem se sám sebe, jestli si za to nakonec nemůžu sám.
Chtěl jsem ji zpět. Ale už měla jiného!
Dva roky po rozvodu jsem žil jako vlk samotář. Neměl jsem zájem o ženy, s manželkou jsem si za ty roky užil až až. Vyhovovalo mi, že jsem sám, nemusím se na nikoho ohlížet, nikomu nevadí, že se na zemi válí ponožky nebo že mám dva dny stejné spodní prádlo. Prostě život jako pohádka.
Pak jsem ale ve městě zahlédl svoji bývalou ženu a došlo mi, že k ní vlastně pořád něco cítím. Chtěl jsem ji získat zpět, ale pak jsem padl bradou přímo na beton, měla už jiného!
Snažil jsem se ji přesvědčit, že náš rozvod byla chyba
Svojí bývalé partnerce jsem začal nadbíhat. Nejsem na to zrovna pyšný, ale musel jsem se vetřít do její pozornosti. Ona už očividně žila svůj spokojený život, ale v tom mém chyběla. Proto jsem jí jednou napsal, jestli by se se mnou chtěla sejít. Nejdříve se zdráhala, vymlouvala se, že se to nehodí, ale já se nedal. Chtěl jsem ji vidět, chtěl jsem ji pro sebe a byl jsem odhodlaný udělat pro to cokoli.
Se schůzkou souhlasila a já se ji snažil přesvědčit, že náš rozvod byla chyba.
Poslala mě do háje
Moje exmanželka se mi nejdříve vysmála, poslala mě k šípku se slovy, že už má jiný život, tak ať to taky zkusím. Jenže to já ne. Požádal jsem o další schůzku. Znala mě dobře, věděla, že jsem vytrvalý. Naplánoval jsem to tak, že nebudeme sedět v kavárně jako minule, ale projdeme se po místech, kam jsme chodili jako manželé. Schválně jsem během procházky připomínal jsem jí věci, které jsme spolu zažili, a ona začala postupně jihnout. Viděl jsem na ní, že ani jí nejsou prožité roky ukradené. Pak se ale opět rozloučila a vrátila se ke svému příteli.
Myslel jsem, že je to ztracené. A štvalo mě to. Jenže asi za tři týdny mi napsala, chtěla se sejít. Nevěděl jsem, co od toho čekat, taky mohla přijít s tím svým a ten mi mohl ručně vysvětlit, ať už jí dám pokoj. Jenže ne. Navrhla, že to ještě zkusíme.
Dostat svoji ženu zpět nebylo jednoduché, nyní jsem ale dostal druhou šanci a jsem odhodlaný to nepokazit!
Autor: Nikol Kolomazníková
