Nikdo by to do Matouše neřekl a on sám byl skálopevně přesvědčený, že by se k ničemu takovému nikdy v životě neodhodlal. Z dětství měl ošklivé zážitky, které ho už před lety utvrdily v tom, že on něčeho podobného není schopný.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nátlak a nároky ze strany ženy se však stále stupňovaly, až byly nad Matoušovy síly. Ačkoli si myslel, že to nikdy neudělá, nakonec dopadl úplně stejně jako jeho otec.
Moje žena byla vždycky náročná, ale zvládal jsem s ní držet krok
Už když jsem Renatu před lety poznal, bylo mi jasné, že bude v mnoha ohledech podstatně náročnější než jiné ženy. Byla to perfekcionistka, která musela mít v životě všechno podle plánu.
Já byl pravý opak. Zatímco ona vyžadovala pořádek, mně vyhovoval chaos. Ona dodržovala pravidla, já je nesnášel. Vlastně nechápu, jak jsme to mohli dát dohromady, když jsme jako nebe a dudy.
Ačkoli byla Renata vždycky poněkud náročnější, dokázal jsem s ní celé ty roky držet krok. Snažil jsem se dělat maximum a neuvědomoval si, jak moc mě to vysiluje.
Udělal bych pro ni první, poslední. Ona si toho nevážila, pořád chtěla víc
Krátce po svatbě se Renatě nelíbilo, že žijeme v podnájmu – dotlačila mě k tomu, že jsme koupili náš první společný byt. Několik let byl klid, narodily se nám děti, všechno vypadalo v pořádku.
Jenže pak se jí náš byt zdál malý, zatoužila po rodinném domku. Hledali jsme půl roku, ale jí se žádný, který se v našem okolí prodával, nelíbil.
Nakonec mě přesvědčila, abych dům postavil. Měla o něm jasné představy a já na něm nechal ruce. Tři roky jsem se dřel, aby měla svůj vysněný domek.
Udělal bych pro svoji ženu, co bych jí na očích uviděl. Kdykoli jsem splnil její přání, neprojevila žádný vděk. Naopak chtěla pořád víc a víc.
Její nároky na mě se stupňovaly. Nakonec jsem to nevydržel
O dům a vše okolo jsem se pochopitelně musel starat já. Do toho si žena neustále něco vymýšlela – chtěla postupně rekonstrukce, ačkoli dům byl nový.
Vymýšlela si zahradní domek, altánek a hluboký bazén. Doma jsem předělával, na co ukázala prstem. Do toho jsem musel šetřit na dvě dovolené ročně, které si nedokázala odpustit.
Její nároky na mě byly stále větší a větší. Nakonec jsem to nevydržel a udělal něco, o čem jsem byl už od dětství přesvědčený, že nikdy neudělám – sáhl jsem po flašce alkoholu.
Dopadl jsem tak, jak jsem dopadnout nechtěl. Jako můj otec
K alkoholu jsem měl už odmalička strašný odpor. Můj otec byl alkoholik, který mlátil mámu i mě a sourozence. Choval se agresivně, věčně nám nadával – to všechno způsobil chlast.
Nikdy jsem nechtěl dopadnout jako on, a přesto se tak stalo. Dohnala mě k tomu moje žena, nejdříve jsem pil tajně, pak už jsem se to ani nesnažil skrývat.
Čtěte také:
Leoš (35): Tchyně mi dala zajímavou nabídku. Stále váhám, zda ji přijmout, nebo raději ne
Nakonec jsem šel do léčebny, protože jedině tam mi dokázali pomoci. Bojím se ale, že až se vrátím domů, moje žena neuzná svoji chybu a já do toho spadnu znovu.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Žádný partnerský vztah není bez svých problémů. Dříve či později dojde na menší či větší neshody a je jen na každém z nás, jak dobře dokážeme se svým partnerem komunikovat a řešit problémy. Každý člověk je totiž jedinečný a nenajdeme nikoho, s kým budeme ve všem 100% souhlasit. Pak záleží jen na tom, jak se k takové neshodě postavíme.
Často se můžeme setkat s tím, že jeden z parterů druhému neustále ustupuje, protože se s ním nechce hádat. To je však chyba. Pokud se před svým partnerem bojíme projevit svůj názor, pak se nemůže jednat o rovnocenný vztah. Stejně jako je důležité umět dělat kompromisy, tak je důležité umět se postavit za svůj názor a hovořit o něm v klidu se svým partnerem. Konflikt nutně neznamená, že vztah nefunguje, pouze, že každý partner chce něco jiného.
Mnohdy se stává, že partneři spolu nemluví a jen se domýšlejí, že to druhému “přeci musí být jasné.” Nebo ještě hůře, sdělují to partnerovi ve formě uštěpačným poznámek či narážek. To však není zdravá cesta životem s člověkem, který by vám měl být nejblíže. Pokud budeme útočit nebo budeme pasivně agresivní, tak nemůžeme očekávat rozumný rozhovor a už vůbec ne kýžený výsledek.
S komunikací se rovněž pojí nutnost projevovat vděk. Každý z nás potřebuje být v životě oceňován a chválen. To má o to větší váhu, čím je nám takový člověk bližší. Proto nedostatek takovéhoto “pohlazení” mnohem více bolí od partnera než od cizího člověka.
Vztahy jsou komplikované sami o sobě, proto může být v podobné situaci přínosné navštívit sám nebo společně s partnerem psychologa, partnerskou poradnu nebo jiného odborníka.
