Linda byla moje dlouholetá známá. Poznali jsme se v prvním ročníku na vysoké a nějakou dobu jsme kolem sebe jen tak kroužili, než jeden z nás udělal první krok. Když se mezi námi prolomily ledy, stala se z nás bezva dvojka. Celou dobu jsem přesvědčoval sám sebe, že je Linda jenom kamarádka. Jenže nebyla, cítil jsem k ní mnohem víc. Než jsem jí ale své city stihl přiznat, vdala se za jiného.
Když jsem si poprvé uvědomil, že k Lindě cítím něco víc, chodila už s Lukášem. Bylo mi trapné do toho zasahovat, v tichosti jsem čekal a tajně doufal, že se rozejdou a to bude má příležitost. Čekal jsem ale příliš dlouho.
Vnímal jsem ji jako kamarádku, pak se něco změnilo
Linda a já jsme byli jasný důkaz toho, že přátelství mezi mužem a ženou existuje. Ona mi nahrazovala nejlepšího kámoše a já jí zase důvěrnou kamarádku. Nebylo nic, co bychom o tom druhém nevěděli. Smáli jsme se společně každé prkotině, dělali si legraci navzájem jeden z druhého, byli svědky omylů ve vztazích.
Lindu jsem vnímal jako kamarádku. Když si mě kamarádi dobírali, že je mezi námi něco více, přesvědčoval jsem je i sám sebe, že to tak není. Pak se ale něco změnilo a já Lindu viděl jinýma očima.
Kdo zaváhá…
V době, kdy mi došlo, že Lindu vidím úplně jinak, už chodila s Lukášem. My dva jsme si zrovna nepadli do noty, on byl pro mě namyšlený frajírek, já pro něho konkurence, která se až příliš často motala okolo jeho holky. Lindě ale záleželo na tom, abychom si rozuměli, tak jsem se snažil. Alespoň kvůli ní, o Lukášovi jsem si myslel svoje.
O to více mi začal lézt na nervy v době, kdy jsem chtěl Lindu pro sebe. Jenže ona vedle toho frajera vypadala šťastně a spokojeně, takže jsem jí to nechtěl kazit. Tak jsem čekal, jestli se mezi nimi něco nestane a já nedostanu příležitost se vyslovit.
Budu se vdávat!
Jednou v noci mi přišla SMSka, ve které stálo: „Budu se vdávat“. V rozespalosti jsem si myslel, že je to omyl, že se někdo spletl. Když jsem viděl, od koho mi ta zpráva vlastně přišla, byl jsem okamžitě vzhůru. Psala mi Linda, Lukáš ji požádal o ruku a ona souhlasila. Pak šlo všechno ráz na ráz, svatba byla do půl roku a já jí nestihl říci, co k ní cítím.
Teď je Linda už čtyři měsíce vdaná, vypadá šťastně a taky vím, že plánuje miminko. Já se cítím pod psa. Tolik let jsem z ní dělal svoji kamarádku, a když mi došlo, že ji miluji, nebyl jsem jí to schopný říct. Teď už je pozdě.
Kdybych jen byl býval v sobě našel odvahu se vyslovit, všechno mohlo dopadnout jinak.
Matyáš
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
