Rád vzpomínám, jaké to bylo, když jsem mohl mít každou holku, na kterou jsem se podíval. Dnes už je všechno jinak a já se raději jakýmkoliv pohledům vyhýbám. Stydím se za sebe.
Většina spolužáků na zábavu moc nebyla
Po střední škole bylo potřeba se rozhodnout, na jakou vysokou školu se přihlásím. Učil jsem se velmi dobře a jedním z mých velkých koníčků byla výpočetní technika. V roce 1994 byly úplně jiné technologie než dnes. Přesto jsem však v tomto oboru viděl velký potenciál do budoucna.
Volba tedy byla jasná a já nastoupil ke studiu výpočetní techniky a programování. Nebavilo mě ale jen vysedávat u počítače. Chtěl jsem se tehdy taky bavit. Většina mých spolužáků vůbec na nějakou zábavu nebyla, ale můj spolubydlící Lukáš z koleje byl přesně ten typ parťáka, kterého jsem potřeboval.
Připadal jsem si, jako by mi patřil celý svět
Chodili jsme spolu na různé párty a sami také občas nějakou uspořádali. Byli jsme pohlední kluci. Je pravda, že holky na nás mohly oči nechat. A tak nebyl problém, abych si mohl často nějakou dovést k sobě na pokoj. S Lukášem jsme se vždycky domluvili. Když si tam chtěl jeden z nás nějakou holku přivést, druhý to respektoval a nechal pokoj volný.
Byla to skvělá doba. Společně jsme se hecovali, kdo z nás kterou holku sbalí. Jednou to došlo až tak daleko, že jsme se předháněli v tom, kdo z nás dostane do postele během jednoho měsíce více holek. Samozřejmě ty holky z toho moc nadšené nebyly, protože si většinou myslely, že z toho bude něco víc.
Bylo potřeba jim vždycky důrazně říct, že nejde o nic vážného a je potřeba se s tím smířit. Pokaždé jsem jim nabídnul alespoň přátelství, to ale většinou žádná nechtěla. Asi si připadaly zneužité.
Po pár letech bylo všechno jinak
Po škole jsem si našel práci v IT v jiném městě. Začal jsem pracovat a na nějaké večírky už nebyl čas. V tom městě jsem vlastně ani nikoho neznal a stýkal jsem se jen s dalšími ajťáky, kteří na nějaké akce neměli ani pomyšlení. Nevím, jak se to stalo, ale hrozně jsem zpohodlněl.
Přestal jsem se o sebe starat. Z práce jsem byl dost unavený a ve volném čase po nocích jsem programoval vlastní počítačové hry. Samozřejmě žádnou zdravou životosprávu jsem neměl. Živil jsem se bramborovými lupínky a sladkými limonádami.
Během asi dvou let jsem přibral 30 Kg a pokračovalo to dál. Nemůžu se teď na sebe ani podívat do zrcadla, natož pomyslet na nějaké ženy, vždyť vypadám jako bečka sádla. Zůstaly mi jen vzpomínky na mládí. Byla to divočina.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: René Podhrázský
