Stále mi v uších zní ta její otázka, která se mnou naprosto zamávala. Bylo na ní vidět, jak hodně se musela přemáhat, aby se mě na něco takového zeptala. Ta slova jí šla sotva přes pusu a já se nestačil divit, že si o mně může myslet něco takového.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Pořád si to přehrávám v hlavě. Ačkoli jsme si to s mámou vysvětlili, neustále mi to vrtá hlavou. Co jsem dělal špatně, že ji něco takového napadlo?
Měl jsem si těch narážek všimnout dříve
Když se nad tím teď s odstupem několika týdnů zamyslím, vlastně mi to mohlo dojít už mnohem, mnohem dříve. Daleko dříve, než mi máma položila tu ponižující otázku.
Už předtím totiž měla takové zvláštní poznámky, kterým jsem ale z nějakého důvodu nevěnoval pozornost. Teď už vím, že jsem jim tu pozornost věnovat měl.
Bylo na ní vidět, že se jí to neříká snadno
Jednou u večeře, kterou jsem si výjimečně hodlal sníst v jídelně, nikoli ve svém pokoji u počítače, se máma tvářila tak nějak divně.
Nejdříve jsem si všímal telefonu, zrovna se hrál zápas mé oblíbené hry a já o to nechtěl přijít. Jenže ona kolem mě chodila sem a tam, pohrávala si s rukama a pořád vydávala takový zvuk, jako by se odhodlávala něco říct.
A pak mi položila tu otázku, kterou mám teď pořád v uších. Bylo vidět, že se jí to neříká snadno, a mně se to rozhodně snadno neposlouchalo.
Tohle snad nemůže myslet vážně
„Jsi gay?“ vypadlo z ní najednou a v ten moment jako by se svět okolo zastavil. Ještě než jsem stačil cokoli odpovědět, nebo zkrátka jakkoli zareagovat, máma pokračovala. Očividně z toho byla stejně vedle jako já.
„Víš, ještě jsi neměl holku,“ našlapovala opatrně, ve tváři zoufale trpký výraz. „Tak jsme si s tátou říkali, když se pořád vídáš jen s kluky, jestli nám třeba něco nechceš říct,“ pokračovala. Sousto, které jsem měl v ústech, dostalo hořkou pachuť. Tohle přece nemůže myslet vážně!
Co jsem udělal špatně?
„Ne, proboha, mami, nejsem gay,“ vyjekl jsem. Byl jsem v šoku, na mámě bylo vidět, že se jí ulevilo. Fakt si myslela, že bych mohl být? Nechápal jsem to.
Od té doby o tom nepadlo ani slovo. Já ani máma jsme se k tomu nevraceli. Mně ale vrtá hlavou, co jsem udělal špatně, že ji tohle napadlo.
Tak jsem neměl holku. No a co? A že mám za kamarády kluky? Na tom snad není nic špatného. Už je to nějaká doba a já se stále cítím poníženě, kdykoli si na to vzpomenu.
Autor: Natálie Kabourková
