Vrátila se domů s pláčem. Když jsem ji uviděl stát mezi dveřmi, neubránil jsem se smíchu, a to jí ještě více rozplakalo. Já měl ale čisté svědomí. Několikrát jsem ji varoval, ať to nedělá.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Moje žena Simona měla vždycky svoji hlavu. Pravda je, že se mi to na ní svým způsobem líbilo. Byly ale chvíle, kdy mě měla raději poslechnout. Jako třeba teď.
Pořád chtěla změnu
Neustále si doma stěžovala, že není spokojená. Prohlížela se v zrcadle a brblala, že tahle doba ji zničí. Korona tady u nás teprve začínala a bylo to v době, kdy se postupně všechno zavíralo.
Nebudu lhát. Simona je občas trochu marnivá. Chodí na nehty, minimálně jednou do měsíce je u kadeřnice, navštěvuje solárko.
Když ale vlivem korony všechno tohle najednou neměla, začala být nespokojená a docela prudérní. Pořád říkala, že by chtěla změnu. Lezla mi s tím na nervy.
Už mi s tím dej pokoj!
Nechápal jsem to. Nedokázal jsem se vžít do jejích pocitů, proto jsem nevěděl, jak reagovat, když si zoufala, že má na nehtech odrosty.
Byla na mě naštvaná, že ji neumím politovat. Já ale vážně nechápal, proč tak šílí z toho, že má vlasy delší než obvykle.
Mlela o tom pořád a pořád dokola. Jednou už jsem na ni dokonce vyjel, ať mi s tím dá pokoj. Neustálé řeči o nehtech a vlasech – to nebylo nic pro mě!
Varoval jsem ji, že je to špatný nápad
Nedala si pokoj. Když začala přemýšlet o tom, že si nechá vlasy upravit u kamarádky, která sice není kadeřnice, ale jinak je šikovná, nelíbilo se mi to.
Věděl jsem, jak je na svůj vzhled náročná a bál jsem se, že se to nepovede a ona pak bude nešťastná. Několikrát jsem ji varoval, že je to špatný nápad.
Nedala na má slova. Když toho odpoledne odcházela celá nadšená ke kamarádce s vidinou nového účesu i barvičky, ještě netušila, s jakým výsledkem se vrátí domů.
Neubránil jsem se smíchu
Vrátila se domů kvečeru a brečela. Líčení měla rozmazané a na hlavě kapuci. Došlo mi okamžitě, že je něco špatně.
S pláčem si přede mnou sundala kapuci a já se neubránil smíchu. Naštvalo ji to a začala brečet ještě víc. Tehdy jsem se musel překonat a místo smíchu, který jsem dusil v hrdle, jsem ji šel politovat.
Jak jsem předpokládal, nepovedlo se to. Barva byla cosi mezi oranžovou a hnědou, prostě ošklivý odstín.
Ofinu měla střiženou skoro až u čela – odůvodnila to tím, že se kamarádce nedařilo střihnout to rovně, tak to pořád rovnala a rovnala a zároveň zkracovala.
Pohled na ni mě nutil se smát, ale ona byla vážně nešťastná. Já ji ale varoval, neměla to dělat. S tou pohromou na hlavě už ale bylo pozdě. Měla mě poslechnout.
Autor: Natálie Kabourková
