Na roli otce se Michal upřímně těšil. Nemohl se proto dočkat dne, kdy jeho manželka Nikola porodí syna Tadeáše. Představoval si život ve třech zalitý sluncem, jenže jeho představy byly bohužel daleko od pravdy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Místo spokojeného života, kdy se konečně mohli označit za rodinu, prožíval Michal po boku své ženy peklo. Byla totiž přesvědčena o něčem, co se Michalovi zdálo naprosto bláznivé.
Nic krásnějšího jsem nezažil
Přál jsem si být u porodu, ačkoli to zrovna v té době nebylo nejveselejší vzhledem k situaci, kterou zde vyvolala pandemie koronaviru. Nakonec se pravidla uvolnila a já mohl být u toho.
Porod trval dlouhé hodiny a já byl celou dobu po boku své ženy. Byla statečná, ačkoli si jistě užila svoje. Když se náš syn poprvé nadechl a začal křičet na celé kolo, dojalo mě to.
Nic krásnějšího jsem nezažil a nestydím se to jako chlap přiznat. Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho, a za to, co moje žena zvládla, si jí o to více vážím.
Myslel jsem si, že s ní jen cloumají hormony
Po porodu jsem manželce doma přichystal překvapení. Vytiskl jsem první fotky našeho syna a zarámoval je, rámečky s fotografiemi jsem poté pověsil na zeď v obýváku.
Když přišla žena se synem domů, při pohledu na fotky začala plakat a požádala mě, zda bych je mohl sundat. Mezi vzlyky vysvětlovala, že se na to nemůže dívat.
Nechápal jsem, co jsem udělal špatně, ale její prosbu jsem respektoval. Myslel jsem si, že s ní cloumají hormony a že se to brzy uklidní.
To, co mi říkala, znělo bláznivě. Musel jsem se zastat vlastní mámy
Jelikož byl porod náročný, Nikola byla hodně poraněná a vlivem velké ztráty krve jí chybělo železo, cítila se velmi slabá. Proto nám chodila pomáhat moje máma, která bydlela jen pět minut od našeho domu.
Byl jsem rád, že je Nikole po ruce i v době, kdy já jsem zrovna v práci. Respektoval jsem, že je unavená, a myslel jsem si, že sama bude ráda, když jí máma se synem pomůže.
Jednoho dne mi však řekla něco bláznivého. Svěřila se mi s tím, že si je jistá, že jí chce moje máma syna ukrást. Mluvila o ní tak ošklivě, že jsem se vlastní mámy musel zastat.
Pravý problém se ukázal velmi brzy
Nikola si usmyslela, že jí chce moje máma syna ukrást. Kdykoli jí chtěla pomoci a syna třeba pochovala, byla skoro nepříčetná. Nebo když malý zaplakal a máma se k němu rozeběhla jako první – manželka z toho byla úplně vedle.
Zanedlouho poté, co mi Nikola řekla tu bláznivou věc, které jsem ani na vteřinu nevěřil, se ukázalo, že trpí jistou formou poporodní deprese. Mělo mě to napadnout už v okamžiku, kdy mě donutila sundat ty fotky.
Navštívila lékaře a začalo se to řešit. Mojí mámě se omluvila, ačkoli já vím, že i když omluvu přijala, velmi se jí to dotklo. Chtěla jen pomoci.
Autor: Nikol Kolomazníková
