Nepatřím zrovna k lidem, kteří by byli rádi středem pozornosti. Obvykle se držím spíše stranou, lichotky dokonce i od nejbližších mě uvádí do rozpaků, cítím se špatně kdykoli mě někdo při čemkoli pozoruje. A tím spíš, když je to pozorování nečekané a nevyžadované.
Mám přítelkyni Věru, žijeme spolu ve čtvrtém patře panelového domu. Pracuji z domu, do kontaktu s lidmi přicházím, jenom když musím nebo když pozvu někoho ze svých nejbližších přátel k nám domů. Nerad chodím dokonce i na nákupy, protože se musím potkávat se sousedy a zdravit je. Mnozí si myslí, že jsem podivín, ale mně můj styl života vyhovuje. Jenom se zkrátka straním těch, které neznám.
Mám dojem, že jsem se stal cílem pozornosti naší sousedky
Na sídlišti nás nežije mnoho. A tak, přestože moc nevycházím, znám téměř všechny naše sousedy. Ve čtvrtém patře domu naproti nám bydlí osamocená, asi padesátiletá paní, kterou pravidelně potkávám v obchodech či na poště. Už asi tři měsíce mám ale pocit, že mě občas v noci pozoruje.
Vždy, když není má přítelkyně večer doma, nechávám si svítit dlouho do noci lampičku. Spím jenom ve spodním prádle a chodím tak i po bytě. A kdykoli se zadívám do protějšího bytu, je v něm rozsvíceno a hýbou se záclony. Několikrát jsem měl dojem, že jsem dokonce zahlédl sousedku, jak se rychle skrývá za ten kus látky v domnění, že jsem si jí nevšiml.
Zdroj: 123RF.COM
Nemohu s tím nic dělat. Přítelkyně mi nevěří
Věra si myslí, že jsem jenom paranoidní. Přisuzuje to i mé fobii z lidí, jak ona mou povahu nazývá. Sousedce je prý přes padesát, je ovdovělá a určitě nemá zapotřebí sledovat mě, jak se nahý procházím po bytě. Jenomže já vím, co jsem několikrát viděl.
Když mi nevěří nejbližší, byla by hloupost chodit bez důkazů na policii. Co bych jim vlastně řekl? Že se na mě dívá sousedka oknem a mě to obtěžuje? Nejspíše by mi s tím nikdo nepomohl. Jenomže pro mě je to psychická zátěž. Kdykoli se s paní potkám venku a ona se na mě usmívá, já mám tendenci začít křičet a utíkat.
Léčím se u psychologa
Moje problémy s lidmi jsou čím dál závažnější a už rok se léčím u psychologa, ke kterému pravidelně docházím. Jenomže jeho rady obvykle nedokážu dodržovat a přijde mi, že každým slovem se mi vysmívá. O tom, že mě sousedka pozoruje, jsem doktorovi ještě neřekl. Myslím, že by mi nevěřil stejně tak, jako Věra.
Autor: Šárka Cvrkalová
