Moji rodiče byli mým vzorem. Byli manželé dlouhých 60 let. Stále byli šťastní jeden vedle druhého. Díky nim jsem nabyl dojmu, že když se dva lidé milují a zpečetí svoji lásku prstenem, musí jejich manželství vydržet celý život. S touto vidinou jsem před pětadvaceti lety vstupoval i do svého manželství. Když jsem si Lucii bral, byl jsem přesvědčený, že je to napořád.
Co se to s námi stalo?
Moje manželství s Lucií bylo ne vždy ukázkové, řešili jsme problémy, které řeší každé druhé manželství. Společně jsme vychovali naše dvě děti a čas mezi námi zkrátka tak nějak bez povšimnutí plynul. Když jsme měli slavit naše patnácté výročí svatby, ani jednomu z nás se do toho moc nechtělo. Najednou jsme dospěli k pocitu, že se mezi námi něco stalo, protože už to nebylo jako dříve. O dva roky později jsme stáli před rozvodovým soudem. Naše manželství jsme definitivně ukončili.
Nemohl jsem ji dostat z hlavy
S mojí ženou, tedy již bývalou ženou, jsme si šli každý svou cestou. Děti náš rozvod nesly celkem v pohodě. Už nebyly nejmenší a chápaly, že zůstávat jeden vedle druhého na sílu zkrátka nemá cenu.
Od rozvodu uběhl rok a já svoji bývalou ženu nemohl dostat z hlavy. Často jsem sám sebe přistihl, jak o ní přemýšlím a uvažuji, co asi dělá, s kým je a kde. Občas jsme se viděli, především kvůli dětem, ale jinak měl každý z nás svůj vlastní život.
Našel jsem si novou známost
Když jsem se dozvěděl, že si moje exmanželka našla nového přítele, ranilo mě to. Mohlo mi to být jedno, vlastně mi to mělo být jedno. Jenže nebylo. Cítil jsem, že žárlím, ačkoli jsem na to neměl sebemenší právo. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím bývalou ženu dostat z hlavy novou přítelkyní. Našel jsem si známost. Jmenovala se Zuzana, byla o tři roky mladší než já. Stejně jako já už byla jednou rozvedená. Děti neměla, ale moc po nich toužila. Abych zapomněl na bývalou ženu, rozhodl jsem se se Zuzanou založit rodinu. Doufal jsem, že vzpomínky na exmanželku konečně vytěsním.
Stále nedokážu zapomenout
Už jsou to čtyři roky, co žijeme každý zvlášť. Jsou to také dva roky, co jsem se znovu oženil. Vzal jsem si Zuzanu a ve svých pětačtyřiceti letech jsem se potřetí stal otcem. Nic z toho ale nepomohlo, abych na svou bývalou ženu dokázal zapomenout. Ačkoli bych to neměl dělat, sleduji její život na sociálních sítích – co dělá, s kým tráví čas, jak vypadá. Vždycky mě bodne osten žárlivosti, když vidím její fotku s novým přítelem, nyní již manželem. Uvědomil jsem si, že svoji bývalou ženu stále miluji, ačkoli už máme oba dva nové životy.
Michal
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
