Kdo má děti, jistě ví, že znamenají pro své rodiče všechno. Člověk rázem získává jiné priority a své ratolesti rád staví na první místo. O to větší šok pak může nastat, když nevíme, co se s dítětem mohlo stát.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Měl jsem plán, ale neklaplo to
„Měl jsem takový plán. Chtěl jsem se oženit a mít děti do svých pětadvaceti let. Neměl jsem nikdy štěstí na vztahy, proto jsem musel situaci přehodnotit a posunout svůj sen o budoucnosti do třiceti,“ sdělil nám Milan a dodal, že ani do třiceti let se mu plán nesplnil.
„Tak trochu jsem na to rezignoval a řekl si, že my chlapi zase tak rychle nestárneme a že se nic nestane, když počkám třeba do čtyřiceti.“ Rozhodl se, že nejdůležitější je, aby rodinu založil hlavně s tou pravou ženou, protože jeho dosavadní vztahy nikam nevedly a rozpadly se dřív, než vůbec na nějakou rodinu přišla řeč.
Děti jsem chtěl hlavně já, bylo na čase
„Pak jsem ji potkal. Táhlo mi na osmatřicet roků a moje biologické hodiny si žádaly své. Bral jsem to jako znamení, že se moje, teď už bývalá, přítelkyně jmenuje Milena.
Byla přesně můj typ. Jen do té rodiny se jí moc nechtělo,“ náhoda tomu ale přála a Milena brzy nechtěně otěhotněla.
Po narození Lucinky se ale jejich vztah začal horšit. „Šlo to s námi z kopce, skoro na ničem jsme se neshodli. Já chtěl pro malou jenom to nejlepší.
Přítelkyně však raději chodila po kamarádkách na kávu. Mně to tehdy bylo celkem jedno, byl jsem rád, že se můžu o malou starat a vychovávat ji podle svého nejlepšího svědomí.“ Tehdy ještě Milan nevěděl, co se skrývá za častými odchody jeho přítelkyně.
„Jednou mi naše společná kamarádka poslala fotku, jak se Milena tulí k nějakému jinému muži. Chtěl jsem, aby naše rodina fungovala, dělal jsem, že nic nevím, ale po čase nezbývalo než se rozejít.“
Dohodli jsme se na střídavé péči
„Popravdě, já jsem se nechtěl o malou Lucku nějak soudit a způsobovat jí trauma. Pochopil jsem, že dítě přeci jen má být raději u matky, i když mi to trhalo srdce,“ uvedl Milan a měl slzy v očích.
Milan začal pracovat na poloviční úvazek a další práci si našel z domu, aby mohl mít svoji dceru ve střídavé péči. Jeden týden on a jeden týden její matka.
„Pravidelně jsem ji vždy celý týden vyzvedával ze školky. Vždycky mi skočila kolem ramen a byla šťastná.“ K Milanovu údivu však jeden den Lucinka ve školce nebyla. „Paní učitelka mi řekla, že si ji vyzvedl někdo jiný. Dostal jsem obrovský strach.
Dneska je to všude samý úchyl. Vytáhl jsem telefon a chtěl volat na policii.“ Mezitím prý Milan křičel na učitelku, jak mohla dát jeho dceru cizímu člověku.
„Nakonec mi musela vytrhnout mobil z ruky, abych nikam nevolal. Řekla mi, že si dceru vyzvedl Milenin nový přítel, kterého dle pravidel nahlásila, že může.
Když jsem přišel k nim domů, moje malá holčička byla v pořádku, skočila mi kolem ramen a řekla, že ji dneska vyzvedl její druhý tatínek,“ dodal Milan s bezradným pohledem.
Autor: René Podhrázský
