Dříve, za starých časů, vznikala ta největší přátelství na vojně. Kromě toho, že se tam z kluků stali opravdoví chlapi, je povinná vojenská služba i po letech vděčným tématem rozhovorů nejen u piva. Pro Milana bylo obrovským překvapením, když dostal dopis z té doby.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nikomu se tam nechtělo
„V době, kdy jsem měl nastoupit na povinnou vojenskou službu, byl k této povinnosti mezi mladými kluky docela odpor. Někteří to řešili tak, že se raději začali pořádně učit, aby se jim vojna alespoň odložila kvůli studiu na vysoké škole,“ začal Milan své vyprávění.
S úsměvem na rtech vzpomínal na to, jak se snažil u přijímací komise uhrát svoji neschopnost nástupu na vojnu na plochou nohu. „Některým klukům to fakt prošlo, protože když máte ploché nohy, zkrátka extrémně dlouhé pochody v kanadách nejsou možné. Ti kluci pak dostali takzvanou modrou knížku, která byla, pro některé, cestou ke svobodě,“ dodal.
Nástup a první přátelství
Milanovi jeho taktika ale neprošla a na vojnu musel nastoupit. „Vzpomínám, jak mi tekly slzy, když mi při nástupu stříhali moje dlouhé vlasy. Myslím, že spousta chlapů na to má špatnou vzpomínku. Moje bujné a udržované háro pro mě tehdy znamenalo celý svět.“
„Hned po pár dnech jsem se spřátelil s Mirkem. Byl to hodný kluk, prakticky celou vojnu jsme strávili společně.“
Jejich přátelství se postupně prohlubovalo, a dokonce i svůj volný čas a vycházky trávili společně. „Několikrát byl i u nás doma u našich a já taky jezdíval za ním k jeho rodičům.“ Společně taky chodívali na zábavy lovit holky.
„To byste nevěřili, ale dodnes si myslím, že jsem poznal tolik děvčat jen díky té uniformě. Bylo to pro ně jako magnet,“ poznamenal. Každý z nich si ale našel svoje děvče na stálo a na vycházkách si užívali výlety a rande ve čtyřech.
Zažloutlý dopis ve schránce
„Po vojně všechno nějak utichlo. Párkrát jsme se ještě viděli, ale bydleli jsme na jiném konci republiky, našli si manželky a založili rodinu. Lásky z vojny nám nevyšly ani jednomu.“
Milan už si na kamaráda vzpomněl jen zřídka. O to víc ho překvapilo, když při klasické kontrole schránky uviděl starý dopis, na kterém byl jako odesílatel uveden jeho dávný kamarád a datum před třiceti lety.
„Rozzářily se mi oči, hned jsem věděl, že je to dopis od něj. Stálo v něm, mimo jiné, že si mě moc cení jako nejlepšího kamaráda a že by se rád přestěhoval do našeho města, kde by si chtěl najít práci,“ vzpomíná Milan.
„Na dopisu bylo nově napsáno telefonní číslo, na které jsem okamžitě zavolal. Zvedla to jeho manželka, která se hned rozplakala a řekla, že Mirek před týdnem tragicky zemřel a ona našla neodeslaný dopis v krabici s jeho věcmi, které si schovával z mládí.“
Milan se taky rozplakal a bylo mu líto, že kamaráda tak dlouho neviděl. Proč mu ale tehdy dopis neposlal, to se už nikdy nedozví.
Autor: René Podhrázský
