Milena měla v posledních třech letech mnoho vztahů. Bohužel ani jeden z nich nedopadl podle jejích představ. Všichni muži ji opustili kvůli jejímu povolání. Přitom ale nedělá nic špatného. Uznává sice, že to není nejtradičnější profese, stejně ale neví, co je na ní až tak zvláštního.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Jsem prodavačka v obchodě s erotickými pomůckami,“ přiznává se Milena. „Hodně lidí si myslí, že to má na vztah jedině kladný vliv. Že mám přehled, co se doma hodí, slevy na různé hračky, že je náš vztah bohatý na milování. Opak je ale pravdou,“ píše.
„I když si já sama nemyslím, že je moje povolání nějak zvláštní, připadá mi, že je trochu prokleté. Už partner mě kvůli němu totiž opustil. Bojím se, že pokud nezměním práci, čeká mě až do konce života jen nekonečné střídání jednoho muže za druhým.“
Někdy mám z práce všeho dost a chci zkrátka vypnout
První problém je podle Mileny ten, že v práci má celý den na očích erotické pomůcky a poslouchá postelové problémy ostatních. Pak, když přijde domů, chce zkrátka toto téma úplně vypustit.
„Měla jsem několik partnerů, kteří po mně večer chtěli ještě milování, ale já to ne vždy zvládla. Někdy jsem jim narovinu řekla, že po tom všem, co jsem slyšela v práci, bych si dala od intimností raději den pauzu.
Jenže když se to stalo několikrát, mužům se to samo sebou nelíbilo. Odešli ode mě a jako důvod všude uvedli, že jsem prodavačka erotického zboží, která si veškerý svůj milostný apetit léčí prací,“ stěžuje si čtenářka.
Některým vadilo, že se snažím mít vztah „jiný“
„Když pracujete v takovém obchodě, chcete si samozřejmě občas nějakou z těch hraček vyzkoušet i doma. Jednou jsem pro jednoho partnera připravila překvapení, které neocenil. Nazval mě zvrácenou a opustil mě,“ píše Milena.
Jindy prý muži souhlasí snad se vším, s čím přijde. Bojí se jí říci, že se jim něco nelíbí. Pak, když je toho už příliš, se na ni utrhnou, že by si mohla svoje hraní nechat pro zákazníky.
„Nechápu to. Jasně, že se každému nelíbí všechno. Ale je potřeba to říci hned. Pokud s někým spím čtyřikrát a on mi popáté řekne, že ho to vlastně nikdy nebavilo a odejde ode mě, nepovažuji to za mou chybu,“ dodává.
Někdy se za mě prostě jen stydí
I když je Milenina práce v podstatě jako každá jiná, mnozí to považují za něco, co by se dělat nemělo. „Měla jsem známosti, které mě opustily hned po tom, co se dozvěděly, kde pracuji,“ píše čtenářka.
„Pak jsem chodila s mladíkem, který říkal, že o své práci nesmím mluvit. Jednou jsem se zapovídala s jeho kamarády a prozradila jim, čím se živím. Udělal mi scénu, že se za mě stydí a neměla bych o tom vůbec před nikým hovořit.
Doma jsme se pak pohádali, a nakonec ode mě odešel. Asi bych udělala totéž já, kdyby se k tomu neodhodlal on.“ Milena zatím stále hledá někoho, kdo by dokázal její práci respektovat.
„Chci někoho, kdo neřekne, že je to špatně, ani dobře. Někoho, kdo nebude nadšený, ale ani vyděšený. Proč lidé zkrátka nemůžou říci jenom to, že je moje práce fajn, a víc to neřešit?“
Autor: Šárka Cvrkalová
