Pan Miloš se kdysi cítil poníženě, když si z něj jeho známí dělali legraci, že zůstane na ocet. Smáli se mu, že jeho matka je pro něj středobod vesmíru i v dospělosti. Miloš jen využil příležitosti a spokojeně si užíval výhod mateřské lásky. Nyní přišel čas, aby všichni zhodnotili, kdo je na tom lépe.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Byl jsem na ní závislý, ale teď je to jinak
„Jako malý chlapec jsem na svojí mámě hodně visel. Otec nás opustil, když mi bylo asi pět let, a já neměl nikoho, na koho by bylo možné se v dětském věku spolehnout,“ uvádí.
Panu Milošovi chyběl mužský vzor, který by ho mohl postupně zasvětit do tajů mužského myšlení. Čas, který mohl trávit se svým tátou na hřišti nebo při toulkách přírodou, musel oželet. Místo toho přihlížel, jak jeho matka se svými kamarádkami tlachají nad hrnky kávy.
„Mně to tenkrát nepřišlo jako něco neobvyklého. Měl jsem jako dítě zkrátka svůj svět plný žen. Hlavně mojí mámy. Byli jsme spolu prakticky pořád. Nechtěla mě spustit z očí. Postupně i já jsem k ní hodně přilnul. Teď už ne tolik, ale mám ji pořád rád,“ pokračuje Miloš.
V dospělosti se jim to zdálo neobvyklé
Všichni dokážou pochopit, že malý klučina se logicky stane na svojí matce samoživitelce závislým. Problém ale nastal v pubertě, kdy se o něj všechny slečny z jeho pohledu málo zajímaly a věnovaly mu dle jeho slov málo žádané pozornosti.
„Teď už vím, že o tom to není. Nikdo mi moji mámu nemůže nahradit. Když už jsem byl dospělý, rozhodl jsem se, že se pro mě ona stane tou hlavní ženou mého života. Pár partnerek jsem sice měl, ale nebylo to ono,“ vypráví.
S kamarády si docela rozuměl, hlavně s těmi staršími, měl dokonce jednoho, ve kterém našel svůj vzor. „Každopádně všichni moji kamarádi už byli dávno ženatí a smáli se mi, že já pořád visím na své matce. Říkali mi, že jsem mamánek, a často si ze mě utahovali. V té době jsem jim záviděl, že mají už svoje rodiny a jsou spokojení.“
Karty se časem obrátily a teď závidí oni mně
Jak běžel čas, situace se začala pomalu měnit. Už to nebyly nemístné šprýmy na Milošovu osobu. V průběhu let jeho kamarádi začali postupně usuzovat, že život s matkou není tak špatný.
„Najednou si skoro všichni začali na své manželky stěžovat. Někteří se rozvedli a pak mi skoro brečeli na rameni, že musí platit alimenty a jak jsou z toho na dně. Zato já sice neměl nikdy stálou partnerku, se kterou bych žil, ale za ty roky jsem ušetřil spoustu peněz. Jsem spokojený, nemám závazky ani dluhy, a až potkám tu pravou, pěkně si to spolu užijeme,“ zakončuje své vyprávění.
Autor: René Podhrázský
