Myslel jsem si, že je naše manželství s Jiřinou za ty společné roky dostatečně pevné. Přeci jen jsme spolu byli už dvaadvacet let. Měli jsme společně dvě krásné a skoro dospělé děti. Vždycky jsme si rozuměli, bylo pro nás samozřejmostí se jeden za druhého postavit, bylo-li to potřeba. Tu a tam jsme se i pohádali, ale to už k manželství patří.
Začalo to nemocí tchána
Před dvěma lety zjistili tchánovi rakovinu. Ta zpráva nás samozřejmě všechny zasáhla, moji manželku obzvlášť. Já byl připraven být pro ni oporou ve dne v noci. S jejím otcem to bylo jako na houpačce. Jeden den se usmíval a sršel energií, druhý den jen bezvládně ležet a mračil se na svět. Léčba probíhala standardně.
Je to asi šest měsíců zpátky, kdy se tchánův stav zhoršil. Nikdo to nečekal, dokonce se zdálo, že je na tom lépe. Lékaři ale byli jiného názoru. Našli mu metastáze na několika místech v těle a vůbec to s ním nevypadalo dobře. Tehdy mě manželka potřebovala po svém boku více než kdy jindy a já tu pro ni samozřejmě byl.
Začalo se řešit dědictví
Zdroj: 123RF.COM
Tchánův zdravotní stav se nelepšil, ba spíše naopak. Rodina proto začala mluvit o dědictví. Tchán s tchyní vlastnili dva byty, v jednom žili a druhý pronajímali. Měli chalupu na Šumavě a chatu na Slovensku, kde jsme s rodinou několikrát byli. Nemluvím o úsporách uložených na kontě. Nebudu lhát, manželčini rodiče na tom vůbec nebyli špatně. Ani jsem se nedivil, že se rodina začala zajímat o to, jak to dopadne s majetkem.
Manželčini rodiče měli jasnou podmínku
Je to několik týdnů zpátky, co nás manželčini rodiče pozvali na oběd. Prý s námi chtějí probrat něco důležitého. Během oběda začali mluvit o dědictví. V té době už jsme věděli, že tchánovi příliš času nezbývá. Rodina se s tím tak nějak snažila smířit a všichni jsme chtěli, aby tchánovy poslední dny byly co nejpříjemnější, nikdo neznal dne ani hodiny.
Pak padla věta, kterou si v hlavě přehrávám stále dokola. Tchyně u dezertu řekla manželce, že pokud chce jednou něco zdědit, musí se rozvést. V ten okamžik mi spadla brada, překvapeně jsme se na sebe se ženou podívali, ani jeden z nás to nechápal.
Chceš dědit? Rozveď se!
V podstatě to ale bylo úplně jednoduché. Pokud žena chtěla, aby ji rodiče zahrnuli do závěti a ona po jejich smrti měla na něco nárok, musela se rozvést. Když jsem si dal jedna a jedna dohromady, byl jsem přesvědčen, že v tom žena bude mít jasno. Že se rozhodne pro mě, pro naše manželství.
Spletl jsem se. Asi dva týdny po tomto obědě mi manželka předložila žádost o rozvod. Dala přednost penězům a dědictví před naším manželstvím, které trvalo již dvaadvacet let! Je mi z toho zle. Skutečně mě tak jednoduše vyměnila za peníze a majetek? Zklamal jsem se v ní.
Autor: Nikol Kolomazníková
