Dokud žil Miriamin otec, její matka byla šťastná. Na svět se jen usmívala, neustále něco vymýšlela, milovala cestování a práci na zahrádce. Jenže poté, co její muž zemřel, Miriam už svou matku neviděla se usmívat. To ale podle jejích slov není na celé situaci to nejhorší.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Máma byla vždycky takové sluníčko. Všechny problémy řešila s klidem, byla optimistka, trávila čas venku s přáteli, milovala každou vteřinu ve svém životě. Potom ale umřel můj táta. A ona se změnila,“ popisuje Miriam.
„Snažila jsem se jí dlouhé roky nějak pomoci. Plánovala jsem s ní dovolenou, kterou ale na poslední chvíli odřekla. Pomáhala jsem jí najít koníčky, ale nic ji nebavilo. Dokonce jsem jí řekla, že by jí pomohlo najít si chlapa.“
Poslední možnosti se podle Miriam její máma doopravdy chytla. Nikdo ale nemohl tušit, jak to celé dopadne. Miriam má teď o ni po letech oprávněně strach. Jediné, co v životě zažívá, je totiž zklamání.
Partnery střídá jako ponožky
Když si našla Miriamina máma prvního přítele, její dcera se zaradovala. „Byl to padesátník, o rok starší než ona. Milý muž, který vypadal, že by se o ni postaral. Nějaký čas jsem si myslela, že s ním bude šťastná, ale mýlila jsem se,“ píše čtenářka.
I když měla její máma přítele, stále se neusmívala, byla s ním zavřená doma, dívali se společně na filmy a trávili spolu volný čas, ale nedokázala se bavit tak jako kdysi se svým manželem.
„Po čase od ní muž odešel. Vlastně se mu ani nedivím, že s ní nechtěl být. Bála jsem se, že bude máma zdrcená a bude jí ještě hůř než předtím. Ale ukázalo se, že rozchod ji nijak nevzal. Za měsíc se scházela s jiným mužem.
I tehdy jsem doufala, že třeba konečně mámu někdo donutí k úsměvu. Ale opakovalo se to, co se stalo s prvním otcovým náhradníkem. Máma s ním sice byla, ale skoro nevycházela ven. Na všechny se mračila.
Jednou, když jí to vytkl, mu řekla, že může jít, když se mu něco nelíbí. Byla jsem u toho. Odešla bych také, kdyby se mnou někdo takhle mluvil. Pak si máma našla dalšího přítele a pak dalšího. V současné době má už pátého za poslední tři roky.“
Mám strach, že už se nikdy neusměje
Miriam se o svoji matku bojí. Svěřila se, že je to už opravdu dlouho, co viděla její úsměv naposledy. A s tím vším, co se kolem ní děje, má teď strach, že už se matka neusměje nikdy.
„Vztahy jí jenom ubližují. I když to nedává znát, není šťastná. Je to na ní vidět. Vlastně vůbec nevím, proč si s někým něco začíná. Možná se snaží nahradit si otce, ale to se snadněji řekne, než udělá.“
Podle čtenářky by měla matka se vztahy, které nikam nevedou, skončit. Ubližuje všem těm chlapům, které vidí ve vztahu s ní nějakou naději. „Přitom si navíc na stará kolena přidělává jenom starosti,“ dodává její dcera.
„Měla by si uvědomit, že táta už tu prostě není. Ale jsem tu já a několik rodinných přátel, kteří by ji rádi viděli se zase usmívat. Snažíme se pro ni dělat maximum, ale ona si jde tvrdohlavě za svým.
Kdyby to mělo nějaký smysl, odpustila bych jí její nový životní styl. Jelikož je ale stále smutná, nevím, co s tím. Jak byste v takové situaci reagovali vy? Jak ji mám přesvědčit, aby zase začala žít?“
Autor: Šárka Cvrkalová
