Miriam na Tomášovi vždy obdivovala jeho dobrosrdečnost. Ona sama o sobě tvrdí, že není zlá, zároveň ale nepomůže každému jen proto, že hezky poprosí. Jenomže Tomáš je zkrátka dobrák od přírody. A občas na to doplácí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Máme s Tomášem dva syny. Už odmalička to byli lumpové, bylo těžké je vychovávat. Já jsem byla ta přísnější, která jim povolila jen to, co si zasloužili. Manžel to trochu bojkotoval tím, že jim dal všechno zadarmo,“ vzpomíná.
Synové si proto dodnes pamatují, za kým mají jít, když potřebují pomoc. Ve výsledku jim rodina vždy ráda pomůže, ale je to skoro, jako kdyby se báli, že pokud se zeptají matky, bude odpovědí jasné ne.
Dříve nám to nedělalo problémy
Miriam tvrdí, že je samozřejmé svým dětem pomoci. Když se synové stěhovali do nového, oba se dočkali pomoci se stěhováním a přijetí manželek i dětí do rodiny.
„Kdykoli požádají o pomoc, jsme tu pro ně. Dobře to vědí. I když mě trochu mrzí, že vždy přijdou s prosbou za manželem, nejsem pak uražená, naopak se snažím jim dokázat, že i já jsem hodná,“ dodává.
Synům rodiče pomohli nespočetněkrát. Je to zkrátka samozřejmost, Miriam si je jistá, že kdyby potřebovali pomoci ona s Tomášem, také by se na ně mohli obrátit.
Jenomže poslední dobou se situace trochu komplikuje. Oba synové bydlí ve stejné vesnici jako jejich rodiče a potřebují s nějakou tou opravou nebo nákupem pomoci často.
Jenže Tomáš už není nejmladší, má problémy se zády, při námaze se zadýchává a zdravotně na tom není nejlépe. Oba chlapci to vědí a dalo by se tak čekat, že nebudou po otci chtít tolik práce. Opak je ale pravdou.
Nedokáže jim říci ne
„Někdy pracujeme celý den na vlastní zahradě a večer přijede jeden ze synů, jestli by jim táta pomohl u nich doma. Vidím na Tomášovi, že sotva leze,“ vypráví Miriam.
„Já osobně bych jim řekla, že by to mohli nechat na jindy, až budeme odpočatí, nebo si najít nějakého jiného otroka. Ale než se stihnu jakkoli vyjádřit, Tomáš se zvedne z křesla, do kterého sotva dopadl.
Pokud nejdu s nimi, je to bráno jako nejvyšší urážka. A pokud s nimi jdu, musím Tomáše upozorňovat, aby se šetřil. Přitom po očku koukám na ostatní, zda jim třeba nedojde, že by mu mohli dopřát klidu.“
Podle Miriam se to ale nestává. Naopak spíš jak chlapci, tak i jejich manželky prosí o další a další pomoc. „Pořád slýcháme, že když už jsme tam, mohli bychom ještě tohle a támhleto,“ říká.
„Já pomůžu ráda, mám na to energii, ale pokud si chci odpočinout, tak dokážu i vlastní děti odmítnout. Ale Tomáš ne. Rozkrájel by se pro všechny, kdyby to šlo. A já to na něm obdivuji, zároveň mi ale vadí, jak toho naše vlastní děti zneužívají.“
Autor: Šárka Cvrkalová
