Mirka je nejmladší ze tří sourozenců. Na rozdíl od svých dvou sester nežije v rodinném domě, ale pouze ve třípokojovém pronajatém bytě. Přesto to nakonec byla ona, kdo se rozhodl, že si k sobě domů vezme nemocnou maminku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Tomu všemu předcházelo nemálo hádek se sourozenci. Obě její starší sestry už měly dospělé děti a mnohem více místa, kam by se maminka určitě vešla. Přesto se tomu obě dvě bránily, až se Mirka rozhodla, že maminku nastěhuje k sobě. Netušila ale, co všechno ji tohle rozhodnutí bude stát.
O maminku se někdo musel postarat
Mirčina maminka je už dáma v letech. V poslední době se její zdravotní stav bohužel zhoršil. Vrátila se jí rakovina, kvůli které musela podstoupit mnoho vyšetření a také následnou léčbu.
„Na mamince bylo vidět, že ačkoli je to do morku kosti hrdá žena, už to sama nezvládá,“ svěřuje se Mirka. „Snažila se, ale po léčbě jí nebývalo dobře, nezvládala se třeba najíst, nedodržovala pitný režim,“ popisuje, jak na tom její maminka byla.
Mirce bylo jasné, že se o ni někdo musí postarat. Netušila ale, jaký to bude problém. Její starší sestry se k řešení situace neměly.
Bylo mi trapně. Jak se máma musela cítit?
Kvůli rozhodnutí, kdo k sobě vezme maminku, se sestry nejednou pohádaly. Jejich maminka tomu kolikrát přihlížela a podle Mirky ji to muselo hrozně tížit.
„Bylo mi trapně za obě sestry, které na plná ústa řekly, že pro maminku doma nemají místo,“ pokračuje Mirka. „Přitom obě mají rodinné domy, děti dávno dospělé a určitě minimálně jednu místnost, kde by maminka mohla být,“ popisuje.
Mirku to velmi trápilo, cítila se hloupě, protože si uvědomovala, jak to musí vnímat její maminka. Tři děti a ani jedno se pořádně nemá k tomu, aby se o ni postaralo, když to potřebuje.
Vzala jsem maminku k nám do bytu
„Nemohla jsem to takhle nechat,“ pokračuje Mirka, která nakonec maminku nastěhovala k sobě. Přitom na rozdíl od sester žije jen v pronajatém bytě.
Nastěhování maminky znamenalo nejednu změnu u Mirky doma. Žil s nimi její dvacetiletý syn, kterého nechtěla připravit o pokoj. Mamince proto našla místo v obýváku, kde spávala na gauči.
„Věděla jsem, že to není ideální, ale pořád lepší než tomu nečinně přihlížet, jako to dělaly moje sestry,“ píše Mirka. „Vnímala jsem ale, že to není zrovna růžové, manžel z toho nebyl nadšený, přece jen jsem tím narušila režim u nás doma,“ uvědomuje si.
Nenapadlo by mě, co všechno ztratím
Mirka to myslela dobře, chtěla pomoci mamince. Nenapadlo ji, co všechno ji tenhle bezesporu dobrý krok bude stát.
„Nějak jsme to plácali, ale atmosféra stále více houstla. Až to dospělo do fáze, kdy mi dal manžel na výběr – buď dám maminku do důchoďáku, nebo se odstěhuje on. Jen ta představa, že ji někde odložím, mě ale bolela, nemohla jsem to udělat,“ svěřuje se Mirka smutně. Její manžel se nakonec skutečně odstěhoval.
O moc lépe to nedopadlo ani se synem. Babička mu totiž stále častěji mluvila do života, vyčítala mu, že nemá práci a nechává se živit. Nakonec se i on odstěhoval, šel bydlet s kamarádem.
„Trápí mě, jak to dopadlo,“ netají se Mirka. „Rozpadlo se mi manželství, syn se odstěhoval a moc mě nenavštěvuje. Přitom jsem se jen chtěla postarat o člověka, který se tolik let staral o mě,“ dodává nešťastně.
Autor: Nikol Kolomazníková
