Ciziny se vždy bál. Seděl raději v klidu doma, pokud někam vyrazil na dovolenou, bylo to maximálně po republice. Nakonec ale po dlouhých letech dal na svou ženu a pro jednou vyrazil k moři s ní.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Teplé kraje a moře mě nikdy nelákaly. Potit jsem se mohl v létě i doma, poslední roky jsou vedra strašlivá. U bazénu jsem ušetřil za drahé ubytování. A řeči o tom, jak je v zahraničí krásně, mě jenom unavovaly,“ přiznává se Miroslav.
Jenže nakonec si řekl, že by alespoň po padesátce mohl udělat své manželce radost. Zatímco ona jezdila k moři každý rok, on zůstával doma, hlídal psa a staral se o zvířata. Jednou se ale přece jen rozhodl vyrazit s ní.
Bratr se nabídl, že všechno obstará
„Mojí hlavní výmluvou byl vždy statek, na kterém žijeme. Někdo se musel postarat o zvířata a o zahradu. Jenže ten rok si moje žena vzala na pomoc mého vlastního bratra,“ píše čtenář.
Ten slíbil rodině, že zahradu pohlídá a o zvířata se postará. Společnými silami pak bratr a manželka Miroslava přemluvili, že je čas, aby si také jednou dovolenou užil. A tak, přestože předpokládal, že se bude u moře jenom nudit, vyrazil konečně jednou do Chorvatska.
V teplých krajích jsem nikdy nebyl
„Před pár lety jsem jezdil často služebně do Německa. Jinak jsem ale poznal jenom Polsko a Slovensko, nedalo by se říci, že jsem nějaký velký cestovatel,“ přiznává Miroslav. „Zkrátka jsem na to nikdy nebyl.“
Miroslav dodává, že se bál toho, že v zahraničí se mu nebude líbit. Už v Česku měl v létě problémy s horkem. Měl obavy, že se hned spálí, že mu bude zle a bude se jenom trápit horkem.
„Ještě cestou v autobuse jsem měl neustále takovou smíšenou náladu. Zdálo se mi zbytečné utrácet za něco, co si ani neužiju. Netušil jsem ale, že to vlastně budou ty nejhezčí prázdniny, jaké jsem kdy měl.“
Moře mě nezaujalo, i tak jsem byl ale nadšený
„Jak jsem si myslel, voda mě až tolik nezaujala. Moře sice bylo teplé, ale promenádovat se v plavkách před ostatními, každou chvíli tahat z chodidel mořské ježky a pak se válet na kamenné pláži nebylo nic pro mě,“ svěřuje se čtenář.
I tak si ale Miroslav nakonec přišel na své. Hned druhý den totiž s manželkou vyrazili do nočního města. A trhy konečně Miroslava přesvědčily o tom, že se cestování vyplatilo. „Je to úplně jiná kultura než u nás.
Celou noc hraje v městských ulicích hudba, šum nakupujících se mísí s nabídkami prodejců, všechny ty suvenýry, oblečení s chorvatskými vlajkami, mušle, náramky a šátky… To bylo to, co mě dostalo.
Trhy jsme si zopakovali během týdne ještě několikrát. Když jsem jel domů, sice jsem byl spálený a slanou vodu jsem cítil ve vlasech i po důkladné sprše, ale vzpomínky na noční procházky rušnými ulicemi budu mít navždy.“
Miroslav podle svých slov lituje jen toho, že se nechal k takovému cestování přemluvit až po padesátce. „Najednou mám chuť objevovat nové kultury. Jenže v mém věku už toho asi příliš nestihnu,“ píše závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
