Miroslav neodolal pokušení a nahlédl do tašky svého kolegy. Její obsah mu vyrazil dech, o kamarádovi z práce odhalila jedno pikantní tajemství.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Celé to byla jedna velká náhoda. Miroslav si toho dne do práce přinesl sportovní tašku s věcmi na florbal. Úplně stejnou tašku si do práce vzal i jeho kolega Honza. Pak si muži své tašky omylem vyměnili.
Dvakrát do týdne chodím hrát florbal
Už několik let chodíme s partou kamarádů dvakrát do týdne hrát florbal. Jelikož bych nestíhal vrátit se z práce domů a pak se zase vydat za kamarády, vozím si s sebou dvakrát týdně tašku s potřebnými věcmi do práce.
Jinak tomu nebylo ani ve středu před dvěma týdny. Opět jsem vyrazil do práce i se sportovní taškou, která ukrývala oblečení na florbal. Nechal jsem ji v šatně, ostatně jako vždycky.
Volala mi manželka a já se nesoustředil
Zrovna jsem se vracel do šatny na konci směny, když mi volala moje žena. Něco jsme spolu řešili a já se kvůli tomu pořádně nesoustředil. V šatně byl v tu chvíli zmatek, všichni chtěli rychle do sprchy a honem domů.
Vlivem nepozornosti jsem si nevšiml, že si kolega vzal moji tašku. Na pohled byly úplně stejné, v prvním okamžiku jsem proto ani nepoznal, že taška, která mi leží u nohou, vlastně vůbec není moje.
Věděl jsem, že tím naruším jeho soukromí. Ale zvědavost byla silnější!
Tašku jsem vzal a odešel s ní na domluvený florbal. Tam jsem si teprve všiml, že ta taška není moje, že je určitě mého kolegy Honzy. Ačkoli jsem věděl, že bych to neměl dělat, přemohla mě zvědavost a já jeho tašku otevřel.
Její obsah mi vyrazil dech. Šokovalo mě, co jsem v té tašce viděl. Honem jsem ji zase zavřel. Nechtěl jsem, aby si někdo z kamarádů všiml, co jsem to s sebou přinesl.
Zrudl studem, když jsem mu tašku vracel
Bez oblečení jsem tam toho dne byl k ničemu, proto jsem se vrátil do auta a vydal se za kolegou, abych mu tašku vrátil. Když jsem mu volal, bylo na něm poznat, že je nervózní. Asi tušil, že už vím, co je v jeho tašce.
Když jsem přijel k němu domů, už na mě čekal před vchodem. V ruce nervózně žmoulal uši od mojí sportovní tašky. Jak jsem mu tašku předával, úplně zrudl studem. Poté se zeptal, jestli jsem viděl, co v té tašce je.
Nikoho neodsuzuji. Je to kolegova věc
Když jsem přiznal, že jsem tašku otevřel, barva jeho obličeje se proměnila v sytě rudou. Poté mi začal vysvětlovat, jak k tomu přišel a proč to vlastně dělá.
Dozvěděl jsem se, že několikrát do týdne po večerech vystupuje v převleku za ženu. Tušil jsem to podle obsahu jeho tašky. Prý mu za to slušně platí a jeho to vlastně i baví. Náhodou jsem tak odhalil zálibu svého kolegy, do kterého bych to vůbec neřekl.
Každopádně je mi to jedno. Neodsuzuji ho, je to jeho věc.
Autor: Nikol Kolomazníková
