V dnešní době je dobré se o sobe umět postarat. A to nejen zajistit si dobrou práci a pohodlný život, ale znát základy sebeobrany. Zvláště pokud bydlíte ve čtvrti, ve které se v noci často potulují po ulicích opilci. Tak začíná se svým příběhem Monika.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když jsem se stěhovala, neměla jsem moc peněz. Hodně lidí mi říkalo, že se stěhuji do místa, kde na mě v noci budou čekat jedině loudící žebráci a opilci, ale já hledala něco s nízkým nájmem,“ přiznává čtenářka.
„Je pravda, že jsem vždycky byla dost od rány a poslat pryč škemrajícího bezdomovce mi nedělalo problém, ale už v prvním měsíci jsem pochopila, že v tomhle místě to nebude tak snadné,“ dodává.
Po práci jsem chodila na kurzy karate
„Bydlím sama v malém bytě, moji sousedé jsou hluční lidé, po kterých nemohu chtít žádnou pomoc. Mnohdy se vracím domů pozdě v noci a na ulici potkávám podivíny, kteří jsou schopni se mnou držet krok i deset minut a prosit o drobné na cigarety.“
Monika doufá, že se bude moci brzy přestěhovat, jenomže dokud nenašetří dost peněz, musí se smířit s tím, co je k dispozici. „Abych se cítila alespoň trochu v bezpečí, začala jsem chodit na kurzy karate,“ píše.
„Po několika měsících jsem měla docela slušné základy, a i když nejsem nejzdatnější, věděla jsem, že pokud bude mým protivníkem vousatý sedmdesátník nebo opilý muž hledající cestu domů, mám vítězství v kapse.“
Přišel za mnou jednou v noci
„S rodinou jsem nikdy neměla moc dobré vztahy. Táta byl opilec, máma věčně nebyla doma. Proto jsem nezvládla dodělat školu, nenašla jsem dobrou práci a i přes veškerou snahu na tom nejsem zrovna nejlépe,“ píše čtenářka.
„Jediný, s kým jsem kdy v rodině vycházela, byl bratr. Ale když jsem se odstěhovala, jsem se přestala bavit i s ním. Jednou v noci zaklepal na moje dveře, poprosil mě o azyl na pár dní a já jsem souhlasila.“
Moničin bratr tvrdil, že nemá kam jít. Odmítal se jí svěřit s tím, co se stalo, a sliboval, že si do pár dní najde nějaké nové bydlení. „Když u mě byl týden, požádala jsem ho, aby to urychlil,“ svěřuje se čtenářka.
„On na to reagoval tak, že se opil a další večer dorazil nejprve s pláčem, že ho u sebe nechci. Postupně ale jeho lítost přešla v agresi, a nakonec se se mnou chtěl dokonce prát.
Složila jsem ho ale k zemi jednou ranou. Ještě dvakrát vstal, aby se se mnou pral, ale po třetí porážce pochopil, že v opilosti nic nezmůže. Nechala jsem ho vyspat a ráno jsem ho poprosila, aby odešel.“
Klesl na úroveň našeho otce
Monika s bratrem vycházela, protože on vždy řešil problémy, zastával se jí, když na ni opilý otec v dětství křičel, se vším jí pomáhal. Jenomže teď podle jejích slov klesl na jeho úroveň.
„Problémy začal řešit pitím. A to já opravdu nedokážu akceptovat. Chci se ze své špatné finanční situace dostat, začít žít jako normální člověk, najít si lepší bydlení. Poslední, co potřebuji, je, aby mě nějaký opilec stáhl na dno,“ končí s vyprávěním.
Autor: Šárka Cvrkalová
