Naďa si před několika lety prošla cévní mozkovou příhodou. Došlo k tomu po nehodě na kole, při které upadla na hlavu. I když se dnes snaží žít plnohodnotný život, má mnohá omezení, se kterými musí bojovat. Někdy se ale setkává s lidmi, kteří to nechápou.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Snažím se žít naplno. Po nehodě, kterou jsem si prošla, trpím parézou levé ruky a taky nemohu pořádně ohnout levou nohu v koleni. Zvládám chodit bez berlí, ale nohu jako kdyby tahám za sebou,“ popisuje svá zranění Naďa.
„Občas se na mě kolemjdoucí dívají trochu zvláštně, hlavně pak děti. Na to si člověk zvykne. Obvykle mi ale lidé pomáhají, když mi něco upadne, pouští mě sednout a jsou ke mně milí,“ dodává.
I když se snažím být samostatná, pomoc ocením
Naďa vysvětluje, že si dříve myslela, že musí všechno zvládnout sama. Když se jí ale něco nedařilo, byla pak psychicky vyčerpaná. Dnes už ví, že požádat o pomoc není nic špatného.
„Hodně věcí dokážu i se svým postižením. Na nic se nevymlouvám, snažím se sama, pokud mi ale něco upadne, požádám kolemjdoucí o pomoc. Mnohdy to ani není potřeba, lidé se nabídnou sami,“ vysvětluje.
„To samé se mi děje také v MHD. Jelikož žiju v Praze, cestuji metrem a tramvají hodně. Obvykle si lidé hned všimnou a uvolní mi místo, které s vděkem přijmu. A když si mě nikdo nevšimne, požádám někoho o pomoc a místo si tím obstarám,“ pokračuje.
Nedávno se ale Naďa přesvědčila, že jsou stále, především mezi mladými lidmi, osoby, které si s ničím nedělají hlavu a dokážou se chovat naprosto sobecky a bezohledně. Tomu, s čím se svěřila, se skoro až nechce věřit.
Vysmáli se nám a nešetřili nadávkami
„Když jsem nedávno nastoupila do metra, byla právě ranní špička, takže byla všechna místa obsazená. Asi třicetiletý muž u dveří se začal zvedat, že mi uvolní místo. Všimla jsem si ale, že má sám berle.
Řekla jsem mu proto, aby seděl, že si najdu místo jinde. Otočila jsem se k trojsedačce, na které seděli tři mladíci. Mohlo jim být kolem pětadvaceti. Slušně jsem je požádala o místo, ale ignorovali mě,“ vypráví Naďa.
Když požádala mladíky o pomoc znovu, jeden z nich jí řekl, že měla vzít sedačku, kterou jí nabízel muž s berlemi. „Označil mě i jeho za mrzáka a dodal, že snad mohu chvíli postát,“ dodává čtenářka.
„Jsem zvyklá na negativní reakce, ale nestalo se mi ještě, aby tři mladí kluci, kteří na první pohled vypadali docela inteligentně, projevili takové jednání. Vedle nich se zvedl muž, který mě pustil sednout. Poděkovala jsem mu a myslela jsem, že to je konec scény, ale mýlila jsem se.“
Milý pán totiž chlapcům řekl slušnými slovy, že by se mohli chovat trochu ohleduplněji. To se jim nelíbilo, a začali proto kolem sebe házet nadávky. Ještě po tom, co o dvě stanice dál vystoupili, se Naďa klepala úzkostí.
„Našel se někdo, kdo mi byl ochoten pomoci. I tak se na mě ale obrátila pozornost celého vagonu metra a já měla pocit, že se hanbou propadnu do země. Podobná situace se mi snad ještě nestala. Bohužel, v mojí situaci se s podobnými věcmi nejspíš musím naučit počítat.“
Autor: Šárka Cvrkalová
