Že má můj manžel poměr, jsem se dozvěděla na gynekologickém křesle. Tedy ne přímo z úst mého doktora, ale jím vyřčená diagnóza mě utvrdila v tom, čeho jsem se několik měsíců bála, ale nenašla jsem odvahu se muže přímo zeptat. Můj výraz – ženy ležící na gynekologickém křesle s nohama do praku – musel být hodně zarážející.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Delší dobu mě trápily určité zdravotní problémy. Nejdříve jsem je přisuzovala nastydnutí, byl zrovna podzim, kdy se počasí střídá a dělá si z nás kolikrát legraci. Do toho ještě starosti doma, s manželem jsme si moc nerozuměli, měli jsme mezi sebou nějakou krizi. Myslela jsem si, že je toho na mě prostě moc a moje tělo mi to dává najevo.
Neklapalo nám to, hádali jsme se denně
Před třemi lety v létě to mezi mnou a manželem začalo skřípat. Najednou jsme si byli schopni vjet do vlasů kvůli naprosté maličkosti. Hádali jsme se i kvůli věcem, které nám na tom druhém do té doby nevadily.
Psychicky jsem to odnášela hůř než můj muž. Trápilo mě, co se mezi námi děje. Byli jsme spolu teprve šest let. Nepřichází krize až po sedmi letech?
Psychicky jsem byla na dně a zdraví šlo z kopce
Nemohla jsem spát. Připadala jsem si jako chodící troska. Veškerou energii jsem se snažila vrazit do našich dětí – nedej bože, aby poznaly, že se mezi rodiči něco děje!
Uvnitř mě to ale ubíjelo. S manželem jsme se míjeli, čas jsme trávili každý sám. On začal chodit na volejbal, já byla doma s dětmi. Přišlo mi to tak lepší a zpočátku jsem za tím nic nehledala.
Co to ale odnášelo, bylo moje zdraví. Ze stresu mi začaly padat vlasy, pod očima jsem měla tmavé kruhy a do toho intimní potíže. Pálení, řezání, a dokonce i krvácení mimo cyklus. Všechno jsem to přisuzovala psychice.
Zírala jsem na lékaře s pusou dokořán
Nejdříve jsem to celé přecházela a snažila se dát psychicky dohromady. Jenže bolesti v podbřišku a výtok mě donutily objednat se k lékaři. Co když mi něco je, neměla bych to brát na lehkou váhu, říkala jsem si.
Když mi doktor sděloval, že mám s největší pravděpodobností chlamydie, což je jedna z nejčastějších pohlavně přenosných nemocí, zírala jsem na něho s pusou dokořán. Můj výraz, když jsem tam ležela, měla nohy do praku a zírala na doktora, musel být komický.
Potvrdilo se to, čeho jsem se bála
Domů jsem se vracela jako v mátohách. Opravdu mám pohlavní nemoc? Bylo mi jasné, kde jsem k ní přišla a doktorova slova potvrdila to, čeho jsem se bála. Už delší dobu jsem měla pocit, že manžel někoho má. On a volejbal? To mi nešlo dohromady, ale měla jsem strach se zeptat.
Teď už jsem se ptát nemusela. Když jsem mu doma řekla, co mi sdělil doktor, zbledl jako stěna. Sám se určitě potýkal se zdravotními problémy, ale nemohl mi o nich říct. Nemusela jsem dlouho naléhat, do pár dní nás s dětmi opustil.
Soud nás rozvedl bez problému, na střídání dětí jsme se dohodli. Rozvod mě bolel, daleko více ale nevěra. Jsou to skoro tři roky, co jsme od sebe, a já si teprve teď začínám zvykat.
Autor: Natálie Kabourková
