Když jsem byl malý, bál jsem se, že si nikdy nikoho nenajdu. Nechápal jsem vztahy, myslel jsem, že budu stále sám. V pubertě se moje mínění změnilo. Začal jsem střídat holky, vysmíval jsem se trvalým vztahům, tvrdil jsem, že budu navěky nezávislý. Potom jsem ve třiceti potkal Katku a změnil jsem se.
Ta žena se pro mě stala vším. Byl jsem zamilovaný až po uši a rozhodl jsem se, že s ní chci zůstat do konce života. Také jsem si ji tři roky po seznámení vzal. A až donedávna jsme spolu byli šťastní. Co se změnilo mi nedokáže vysvětlit.
Není to prý moje vina, chce to jenom změnu
Zdroj: 123RF.COM
Už pár týdnů jsem pozoroval, že se něco změnilo. Nebavili jsme se tolik, jako dřív. Nesledovali jsme spolu filmy, nechodili na procházky, neprobírali práci. Rozhodl jsem se se ženou promluvit. Jednou u večeře jsem nadhodil, že mi náš vztah připadá tak nějak rozbitý. Myslel jsem, že mi to Katka vymluví.
Stal se opak. Souhlasila a řekla mi, že je ráda, že jsem já ten, kdo konverzaci začal. Už delší dobu prý přemýšlí, že si dáme v našem vztahu pauzu. O rozvodu nemluvíme, jde jenom o to, abychom prý byli chvíli každý sám.
Děti nemáme. Bojím se samoty
S Katkou jsme nikdy nezaložili rodinu. Po tom, co se rozhodla si dát pauzu, jsem zůstal v domě sám. Ona bydlí v bytě o pár měst dál, baví se, užívá si svobody. Občas mi napíše, že se má fajn a že ji změna prostředí prospívá. Když se ptám, zda se vrátí, odpovídá neurčitě. Já stále doufám, že jsme se odcizili a brzy se to spraví, pokud budeme od sebe. Jistý si tím ale nejsem.
Vracím se zpět do dob, kdy jsem byl malý kluk a to, čeho jsem se bál nejvíc, bylo, že budu navěky sám. Chtěl bych zase cítit něčí blízkost a míst jistotu, že nezůstanu do smrti jen v obklopení tichých stěn.
Autor: Šárka Cvrkalová
