Oliver má ženu, se kterou vychovává syna. Už dávno se zařekl, že dá svému dítěti jen to nejlepší a nebude jako jeho rodina, která mu z dětství dělala peklo. Dnes Oliver nemá ani tušení, kde jeho matka s otcem skončili.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když se mi narodil syn, byl jsem nejšťastnějším člověkem na světě. Zároveň jsem se ale bál, abych pro něho byl dobrým otcem. Bál jsem se totiž, že mě nikdo nenaučil, jak se k dětem chovat.
Dnes už vím, že to, čím jsem si jako malý prošel, je vlastně důvod, proč chci pro svého syna pravý opak. Nikdy bych nedopustil, aby zažil to, co já. Povím vám svůj příběh o tom, proč jsem v plnoletosti odešel od rodiny.“
Facky nebyly výjimkou
Když byl Oliver malý, nikdy si nemohl hrát s ostatními dětmi venku. Nikdy mu nikdo nepřečetl pohádku na dobrou noc. A k Vánocům dostal obvykle jeden dárek, kterým byly ponožky.
„Pamatuji si všechno snad od svých pěti let. Cokoli jsem si přál, byl podle rodičů nesmysl nebo hloupost. Cokoli jsem udělal, bylo špatně nebo nedostatečně. Když mě něco bolelo, dostal jsem facku, abych měl prý důvod plakat,“ vzpomíná čtenář.
„Během dospívání mi docházelo, že rodiče se nechovají špatně jenom ke mně, ale i jeden k druhému. Táta chodil domů opilý, s mámou se hádali a křičeli po sobě sprostá slova.
Dělal jsem, že to neslyším, kdykoli jsem se na ně jen špatně podíval, dostal jsem totiž výprask. Když mi bylo asi patnáct, snažil jsem se je usmiřovat. Když táta křičel na mámu a já se jí zastal, nejen táta, ale i ona sama na mě ječeli, abych se jim do života nepletl.“
A tak se Oliver uzavřel do sebe a snažil se s rodiči nemluvit. Jakmile dospěl, odešel bydlet ke kamarádovi. „Kvůli špatnému rodinnému zázemí jsem měl začátky v životě těžké, ale brzy se mi podařilo najít práci a platit si nájem,“ říká.
Rodina mě nikdy nekontaktovala
Oliver se postavil na vlastní nohy. Brzy si našel přítelkyni, se kterou zvládli platit nájem většího bytu. Celé roky se mu nikdo z rodiny neozval a on se ani nesnažil pátrat po tom, kde otec s matkou skončili.
„Bydlím se svou ženou na druhém konci republiky. Nevím, zda máma s tátou bydlí v tom starém baráku, kde jsem strávil dětství. Pokud se tomu tedy dá dětství vůbec říkat,“ dodává.
„Jsem šťastným otcem, který svému synovi dává všechno, co může. Někdy mám strach, jestli jsem třeba po rodině něco nepodědil a jednou se nezměním. Moje žena ale tvrdí, že se to nestane.
Podle ní jsem se postavil na vlastní nohy, zatímco jiní by v mém případě nezvládli rodinu, která je stahuje ke dnu, takhle přestat řešit. Moje manželka mi říká, že jsem silný psychicky i fyzicky a že náš syn bude taky takový.
To je ale možná právě důvod, proč se bojím, že se změním. Ten strach, že v každém z nás je něco po rodičích, zkrátka zůstává. Na druhou stranu jsou moje vzpomínky na minulost tak bolestné, že cítím, jak mi každý den dávají energii se o chlapce postarat co nejlépe.“
Autor: Šárka Cvrkalová
