Odchod blízkého člověka Ondřeje velmi zasáhl. Když se dozvěděl o smrti babičky, se kterou jako malý kluk vyrůstal, těžce to nesl. Netušil však, jak moc mu babiččina smrt zkomplikuje současný život.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vztahy mezi Ondřejem a zbytkem jeho rodiny nebyly nikdy zrovna ukázkové. Místo matky ho vychovávala babička. Matka dala přednost alkoholu a o svém otci prakticky nic nevěděl. Po smrti babičky se vše ještě více zkomplikovalo.
Když babička zemřela, srazilo mě to na kolena
Babička pro mě byla nejbližším člověkem. Když mi bylo asi šest, vzala si mě k sobě, protože se o mě moje matka nedokázala postarat – byla totiž věčně opilá.
Veškeré vzpomínky na dětství mám spojené s babičkou, která vždy dělala všechno pro to, abych se měl dobře. Pokud jde o zbytek rodiny, svého otce neznám, s matkou se příliš nevídám, ostatně jako se strýcem nebo svou tetou.
Babička mi odkázala svůj byt. A tím to začalo
Věděl jsem, že babička má ve svém vlastnictví byt, ve kterém bydlela. Dříve ho vlastnili společně s dědou, ten však před deseti lety zemřel.
Nenapadlo by mě však, co si vyslechnu při čtení závěti. Už tak jsem tam nechtěl jít, protože to znamenalo, že se uvidím s matkou a dalším příbuzenstvem. A o to jsem nestál.
Když notář přečetl, že mi babička odkázala svůj byt, přičemž zbytku rodiny neodkázala vůbec nic, byl jsem v šoku. A nebyl jsem jediný, i rodina se tvářila zaskočeně.
Nemám od nich pokoj. Babička mi to pěkně zavařila
Nemohl jsem od své rodiny čekat nic jiného než to, že se na mě sesypou jako supi. Nejdříve mi nadávali, jak je možné, že jsem byt dostal jen já. Poté mě prosili, abych byt prodal a o peníze se rozdělil.
Na zprávy od své matky nebo vypočítavého strýce, kterého jsem za svůj život viděl všehovšudy asi třikrát, jsem neodpovídal. Babička mi to po svém odchodu pěkně zavařila!
Od té doby, co rodina ví, že jsem zdědil byt (a to už je půl roku) od nich nemám pokoj. Neustále mi píší zprávy nebo volají, moje matka na mě dokonce čeká před vchodem. Je to šílené!
Nezaslouží si ani korunu! Co kdybych ale měl konečně klid?
Byt po babičce jsem vůbec neměl v plánu prodávat, ba naopak, chtěl jsem si ho nechat a buď v něm sám žít, nebo ho pronajímat, a získat tak další příjem, který by se mi hodil.
Bohužel stále častěji přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší jej prodat a některé peníze zbytku rodiny přeci jen nedat. Ačkoli vím, že si nezaslouží ani korunu, možná by to bylo jediné řešení, jak mít od nich konečně pokoj. Možná bych pak mohl zase normálně žít.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Situace s dědictvím může vztahy v rodině pořádně zamíchat, a to, i když mohou být na první pohled před událostí sebelepší. I když to záležitost jako takovou neřeší, i přesto je potřeba si uvědomit, že to, co stojí v závěti, není Ondřejova vina, nýbrž se jedná o babiččino rozhodnutí.
Jednání a nátlak rodiny si lze vysvětlit různě a bude záležet na konkrétní situaci. Možná jim jde jen o peníze nebo to vnímají jako křivdu vůči své osobě. Neexistuje jednoduchá správná odpověď na to, jak se v takové situaci zachovat. Ondřej má samozřejmě právo si zděděný majetek ponechat v souladu s babiččiným přáním. Otázkou však je, jak tím utrpí vztahy s rodinou. A ještě další otázkou je, zda by se případným rozdělením peněz vztahy s rodinou zlepšily.
Je potřeba na pomyslných vahách tyto možnosti zvážit a každý jedinec se musí rozhodnout podle svého vlastního úsudku, svědomí, práv, životních hodnot i toho, co je pro něj v životě důležité.
